Hokejový trenér Vladimír Vůjtek by přijal nabídku pouze z Ruska

Vladimír Vůjtek rád vzpomíná na první působení v ruské Jaroslavli. A hokejovou NHL přestal úplně sledovat.

Uznávaný hokejový trenér Vladimír Vůjtek momentálně nikde netrénuje. Největších úspěchů dosáhl v ruské Jaroslavli, kde vyhrál dva tituly. V tuto chvíli je rozhodnutý, že kdyby měl pokračovat v trenérské dráze, tak opět jen v Rusku.

Momentálně nikde netrénujete. Je to ze zdravotních důvodů?
Nebyl to hlavní důvod, ale jeden z několika důvodů. Z posledního angažmá v Dynamu Moskva jsem odešel, protože jsem se cítil unavený a byly tam i nějaké zdravotní problémy. Možná jsem v Moskvě mohl být doteď. Kdyby mi novou smlovu nechali podepsat dříve, kdy jsem se cítil dobře, neváhal bych. Smlouva k podpisu přišla až o dva měsíce později a já se cítil hrozně unavený a věděl jsem, že celou sezonu bych nezvládl.

Jak se cítíte v dnešní době, a přijal byste nějaké angažmá?
Dnes se cítím přiměřeně k věku. A kdyby přišla nějaká nabídka? Musela by být skutečně dobrá. Jsem v pozici, kdy nemusím vzít všechno. Ale kdyby přišlo něco od klubů, které považuji za seriózní, zkusil bych to znovu. Šel bych ale pouze do Ruska.

Z jakého důvodů preferujete Rusko?
Rusko jsem si oblíbil. Dosáhl jsem tam největších úspěchů a svým způsobem si mě tam váží. Pracovalo se mi tam hodně dobře a i hráči tam uznávají autority. Je tam ještě ta klasická ruská škola. Rusové jsou úplně jiná mentalita. Proto Rusko, a nebudu nic zastírat, jsou tam lepší finanční podmínky, ale to ví každý. Teď jsem rozhodnutý, že v Čechách ne, ale to jsem říkal před lety taky a nakonec jsem kývl Vítkovicím.

Bydlíte v Klimkovicích, kde je všude kolem klid. Jak jste si zvykl na Moskvu?
Nebylo to těžké. Bydleli jsme s manželkou v českém domě, měli jsme českou stravu, chytali jsme českou televizi. To byly takové drobnosti, které připomínaly Čechy.

První klub v Rusku, který jste vedl, byla Jaroslavl. Jak na to vzpomínáte?
To bylo nejlepší období. Přišel jsem tam jako první zahraniční trenér. Jaroslavl chtěla v lize hned úspěchy. Tlak na mě byl obrovský, ale vedení mi přivedlo kvalitní hráče a co bylo podstatné, nikdo se mi nepletl do koučování a do sestavy. Na druhou stranu jsem musel po každém zápase vysvětlovat, proč jsme dostali takový gól, proč hraje ten a ten hráč. První tři měsíce byly těžké, než jsem si pořádně osvojil ruštinu. Ze začátku jsem neměl takovou slovní zásobu a nemohl jsem argumentovat vedení, když říkali něco, co se mi nelíbilo.

Nakonec, dva roky po sobě, jste vyhráli dva tituly. Proč jste z Jaroslavle odešel?
Jednoduchý důvod. Nenabídli mi novou smlouvu. Změnilo se trochu vedení a přivedli si jiného trenéra. Tohle ze začátku nikdo nevěděl. Já jsem to musel tajit.

Šel jste do Kazaně, kde jste byl také úspěšný.
Oni si to nemysleli. Kazaň patřila k nejbohatším klubům a požadovali jen vítězství v lize. O naše zápasy a výsledky se staral i kazašský prezident. My jsme bohužel vypadli v semifinále, kde nás zastavil Magnitogorsk vedený Markem Sýkorou. Další rok se změnilo vedení a já už tušil, že skončím. Chtěl jsem sám rezignovat, ale oni mě předběhli. Ke konci působení už ty podmínky k trénování byly špatné. Tady už mi do trénování začali mluvit. Napsal jsem soupisku a hned přišel vedoucí mužstva a povídá, že ten a ten nebude hrát. To se samozřejmě nemůže líbit žádnému trenérovi. Vedení mi prostě házelo klacky pod nohy a to člověk vytuší, když ho někde nechtějí.

Když se poohlédnete zpět po těch všech štacích. Jsou dva tituly z Jaroslavle váš největší trenérský úspěch? Určitě ano. Já jsem nikde nic jiného nevyhrál a povedlo se mi to ještě v zemi, která je hokejem proslavená.

A co prestižní turnaj Spengler Cup, který jste vyhrál s Dynamem Moskva?
Ten jsem si vyloženě prosadil já. Chtěl jsem na něm uspět a to se povedlo. Po těch dvou titulech ho řadím na druhé místo mých úspěchů. A i Rusové tenhle úspěch ocenili, protože oni si váží mezinárodních úspěchů.

V letech 1993-95 jste vedl reprezentaci do dvaceti let. Nemrzí vás trochu, že jste nedostal nikdy nabídku vést áčko?
Samozřejmě, kdyby mi to někdo nabídl, rád bych tuto roli přijal. Ale nikdy to nebyl můj cíl. Navíc si myslím, že kdybych áčko vedl, našla by se spousta lidí kolem hokeje, kteří by pořád na mě hledali nějaké chyby. Já jsem tohle zažil už u dvacítky. Přišly nějaké turnaje a určití lidé mi najednou nechtěli uvolňovat hráče. Bylo vidět, že jim nejde přes nos, že Vůjtek vede reprezentaci do dvaceti let. A je to taky další důvod, proč v Česku nechci dělat hokej.

V roce 1997 na mistrovství světa v Helsinkách hrál váš syn Vladimír. V duelu s Kanadou ho zbaběle napadlo několik kanadských hráčů, jak jste tu chvíli prožíval?
Od té doby jsem neviděl žádný zápas NHL. Já jsem ke kanadskému hokeji najednou získal averzi. To pro mě nejsou hokejisté. Do Evropy se jezdí akorát pobavit. Jim bylo jedno, jestli někoho zmrzačí. A tresty byly doslova směšné. Bylo to tenkrát hodně nepříjemné. Seděli jsme u televize já, manželka a snacha v sedmém měsící těhotenství.

Co říkáte na nominaci do Vancouveru?
Je to hodně široká nominace. Myslím, že všichni, kteří tam jsou napsáni, jsou tam oprávněně. Je to výběr asi toho nejlepšího, co máme. A ti mladí, co ještě nemají mnoho zkušeností z nároďáku, mohou třeba v lize výkonnostně vyletět nahoru.

Co Dominik Hašek, má na to, podle vás?
Je správné, že je v nominaci. On je taková vyjímka, že může chytat dobře i na hokejistu v pokročilém věku. Navíc my nemáme až zas tolik věhlasných golmanů. Někteří mladí jsou hodně šikovní. Třeba Jakub Štěpánek, to může být budoucnost. Ten kluk se mi líbí už čtyři roky a podle mě měl dostat šanci mnohem dříve.