Karla Paličku doporučil Sedmičce jako člověka, který si zaslouží ocenění, šéf Horské služby Beskydy Radim Pavlica. „Je to statečný chlap, výborný záchranář. A právě odešel do důchodu,” řekl Pavlica. Dvaašedesátiletý Palička, který zachraňuje lidi třiatřicet let, jako důchodce nevypadá ani nežije. Z místa šéfa stanice horské sužby Kohútka přešel na svah sjezdovky v Karolince jako vlekař-záchranář. Označení hrdina se bodře směje.
Co vás táhlo k záchranářům? Ve všem má prsty můj táta, který byl velký sportovec. Odmalička mne bral na hory. Zbláznil jsem se do lyžování. A také mi začaly imponovat červené bundy záchranářů.
Pocházíte asi odněkud z hor, že?Ne. Žili jsme v Přerově. Je tam příšerná rovina. O to více mne to táhlo do kopců. Když byla příležitost, odstěhoval jsem se na hory.
Co jste dělal předtím, než jste se stal profesionálním záchranářem? Pracoval jsem ve slévárně v Přerově. Když jsem se oženil, hledal jsem bydlení. A v Karolince jsem sehnal práci taviče ve sklárně, která byla i s bytem. To bylo terno. Když jsme se přestěhovali, začal jsem se hned pídit, kde je stanice horské služby. Udělal jsem si zkoušky a začal jsem jako dobrovolník na Bumbálce.
Měl jste už v úmyslu vyměnit teplou práci ve sklárně za drsné podmínky na horách? Být profesionálním záchranářem byl můj sen. Jako dobrovolním jsem čekal devět let, než se uvolnilo místo zaměstnance. V celé Horské službě je jen padesát pět zaměstnanců, v Beskydech jich je i šéfem devět. Takže místo se většinou uvolní, jen když jde záchranář do důchodu, případně když má zdravotní problémy a neprojde přísnými fyzickými prověrkami, které bez ohledu na věk musí záchranáři každoročně opakovat. Když jsem se dočkal, byl jsem šťastný. Můj koníčkem se stal mým zaměstnáním.
Jaké máte kvalifikace kromě záchranáře horské služby? V roce 1992 jsem si udělal leteckého záchranáře pro leteckou záchrannou službu v Ostravě. Mám taky kvalifikaci horského vůdce. Prováděl jsem výpravy v Dolomitech, Alpách, Tatrách.
Jak vypadaly vaše roky na Kohútce?
Když napadl sníh, doma mne už moc neviděli. Během půlročního zimního období jsem býval nahoře vždycky čtrnáct dnů v kuse, pak jsem měl dva dny volno. Když se něco stalo, nikoho nenapadlo řešit, jestli záchranář nepadá únavou a nevyspáním. A stávalo se často. Nahoře se střídaly lyžáky, takže nebyl klid ani přes týden. Bývalo tam i šest set lidí denně. Kohútka je ve výšce devět set padesát metrů nad mořem, všude je daleko. V mrazu nebo vánici tam stačí jeden chybný krok a jde o život.
Asi nejen ztraceným turistům, ale také záchranářům.
To člověk neřeší, ani když visí v ledovém větru na laně z vrtulníku. Ale strach jsem měl mnohokrát. Viděl jsem třináct mrtvých. To mi stačilo. Dodnes vzpomínám na případ strojevedoucího z Nového Jičína, který zemřel na Javorníkách. Bylo to na Silvestra, vracel se skupinou lidí ze Slovenska. Bylo po pás sněhu. Oddělil se od ostatních a sešel z cesty. Zemřel kousek od hřebenu. Vyčerpáním asi usnul, zasypal ho sníh. Nikdo ho nepostrádal, řekl prý, že jde za nějakou ženskou z Karolilnky. Až 2. ledna ho začali shánět lidé z práce. Pátrali jsme po něm, ale marně. Až po čtrnácti dnech ho objevil náhodný turista. Vyhrabala ho liška. Měl pokousaný obličej.
Proč vlastně děláte záchranáře? Pracuji rád na čerstvém vzduchu. A když se podaří někomu pomoct, člověk má dobrý pocit.
