„Hudba je fantastický svět bez hranic“

Rostislav Coufal je muzikant a hlavně uznávaný učitel hry na kytaru. Kromě toho založil proslulý kytarový soubor Bohemian Guitar Orchestra.

Hudba všech žánrů a období prostupuje tvorbou a pedagogickou činností královéhradeckého kytaristy Rostislava Coufala. V oboru klasická kytara je uznávaným pedagogem a muzikantem.
„Bez hudby bych nebyl úplný,“ říká jedenačtyřicetiletý muž.
Vychoval a ovlivnil generace kytaristů. Na příští sezonu pro hudební příznivce připravuje bohatý program.

Vedete Bohemian Guitar Orchestra (BGO). Co vás k založení, tak velkého orchestru přivedlo?

Před druhou světovou válkou byla v Čechách řada kytarových a mandolinových souborů, které hrály převážně populární melodie. BGO jsem zakládal s úmyslem oživit předválečnou tradici těchto spolků s tím, že těžiště repertoáru jsme přenesli do oblasti takzvané vážné hudby. To ale neznamená, že bychom nehráli i veselé skladby.

Jaké má takové uskupení výhody co do interpretace muziky?

V souboru využíváme jak klasické kytary, tak i sopránové nástroje laděné o oktávu výše a basové nástroje laděné o oktávu níže než běžná klasická kytara. V basových partech vypomáhá jeden kontrabas. Pokud se tedy týká barevnosti a intonačního rozsahu, má soubor podobné složení, jako smyčcový orchestr a může tak hrát například barokní či klasickou hudbu v původním znění.

Jak náročné je interpretovat klasickou muziku kytarovým orchestrem?

Hodně záleží na konkrétním hudebním období, stylu či konkrétní skladbě. Kytarový orchestr může dobře interpretovat hudbu, která byla původně určena smyčcovému souboru. Hudbu napsanou pro velký symfonický orchestr lze hrát velmi obtížně a v případě hudby 20. století to nejde vůbec. Není totiž možné napodobit dynamicky, ani barevně složení symfonického orchestru, například velké baterie dechových a bicích nástrojů. Při hraní skladby také velmi záleží na technické obtížnosti jednotlivých partů. A v neposlední řadě i na znělosti skladby, především na tónině, ve které je napsaná. Proto je třeba při přepisu skladby z původní partitury brát ohled i na výběr vhodné tóniny, někdy se ta původní prostě nehodí.

Jak na podobné uskupení reagují posluchači?

Ohlasy publika byly vždy skvělé, což nás samozřejmě velmi těší. Stává se mi, že za mnou po koncertě občas přijdou nadšení posluchači, často profesionální hudebníci, a říkají, že když při poslechu například Bachova Braniborského koncertu číslo 3 zavřeli oči, jakoby slyšeli smyčcový soubor.

Jaký repertoár ve vašich vystoupeních převažuje?

Orchestr se nespecializuje na žádné konkrétní období ani žánr. V našem repertoáru jsou úpravy děl renesančních, barokních, klasických, romantických i současných skladatelů jakými jsou třeba Praetorius, Attaignant, Vivaldi, Bach, Telemann, Mozart, Dvořák, Bizet, Brouwer, Chačaturjan, Duarte, Koshkin, Piazzolla nebo Rak. Koncert obvykle dělíme tak, že v první části jsou skladby závažnější, ve druhé části skladby lehčího rázu. Program je tak koncipován s myšlenkou, aby si každý posluchač nalezl skladby vyhovující jeho vkusu.

Na co se příznivci BGO mohou příští rok těšit? V únoru nás čeká práce na natáčení druhého CD, na kterém bude hudba 19. a 20. století. Ze známých autorů to je například Antonín Dvořák, Aram Chačaturjan, Isaac Albeniz, Leo Brouwer či Jaroslav Ježek. Dále chystáme na duben a květen sérii koncertů v pražském Rudolfinu, v Hradci Králové a Pardubicích, začátkem července pak zájezd na festival kytarových orchestrů v německém Brühlu. Myslím, že pro posluchače by mohly být zajímavé koncerty v Rudolfinu, kde bude BGO vystupovat společně se souborem bicích nástrojů ARIES. Koncerty nesou název „Ženský a mužský princip v hudbě aneb Hudba vážně i nevážně.“

Jako pedagog vedete orchestr, pořádáte semináře a věnujete se dětem individuálně. Co se jim snažíte předat?

Byl bych moc rád, aby si děti uvědomily, že to, co slyší v rádiu či televizi je komerční, často velmi prvoplánově nastavená kultura a hudba tam má především zábavnou funkci. Ale hudba může být daleko pestřejší, může přinášet daleko hlubší a niternější pocity a prožitky, může vést k zamyšlení o tom, jak se stavět k životu, ke světu, k základním hodnotám. Hudba může člověka velmi zušlechťovat a nabízet mu jiný vnitřní a krásný svět. A také zdroj vnitřní síly. Proto se snažím, aby se děti učily vnímat veškerou hudbu – vážnou, rock, folk, country, alternativu. V každém stylu může být něco zajímavého, objevného a obohacujícího. Je ale třeba mít chuť hledat.

Víte kolik lidí vám prošlo pod rukama?

To bohužel nejsem. Učím od svých osmnácti let, tedy dvacet tři roků. Několik set, snad víc jak tisíc? Opravdu nevím. Někteří žáci vydrželi krátce, s jinými jsem spolupracoval přes dvanáct let.

Je o klasickou kytaru v dnešní době ještě zájem?

Když přijdou děti, mají asi často představu o tom, co by chtěly na kytaru hrát. Zajímají je hlavně písničky, zpěváci a kapely, které znají z médií a pochopitelně chtějí být také tak slavné. Myslím, že řada z nich netuší, že něco jako klasická kytara existuje. Někteří z nich zůstávají u populární muziky, jiní, jak postupně získávají větší rozhled, se o klasiku zajímají více. Zastávám názor, že i klasicky vzdělaný kytarista by měl umět zahrát a zazpívat písně u táboráku, či si zaimprovizovat blues. Zájem o hru na kytaru je obecně velký, za což kytara vděčí svému univerzálnímu využití. Můžete na ni hrát folk, country, rock, pop, jazz, klasiku, můžete doprovázet písně pomocí akordů, či hrát melodie. V tomto směru je kytara nepraktičtější a nejuniverzálnější hudební nástroj.

Co pro vás hudba znamená?

Je to jedna z hodnot, bez kterých si neumím představit svůj život. Baví mě pestrost a možnost objevování. A to nejen ve smyslu objevování nové hudby, ale i bádání v minulosti. Baví mě poslouchat hudbu středověku, Gregoriánský chorál, či vokální hudbu vícehlasou, která mě přenáší do jiné doby, jiné filozofie života, kde vše bylo podřízeno jedné myšlence a jednomu principu – víře v Boha. Tady můžu relaxovat a meditovat. Baví mě renesanční hudba španělské šlechty psaná pro vihuelu či loutnu, kde právě v současné době objevuji řadu materiálů a nahrávek o kterých jsem neměl ani ponětí. Mám rád hudbu barokní, loutnovou či orchestrální, která se také dá výborně přepsat pro kytarový soubor. Obdivuji hudbu dvacátého století - Leoše Janáčka, Igora Stravinského, Sergeje Prokofjeva. Mám rád The Doors, Jimiho Hendrixe, Led Zeppelin, nebo country rock z Texasu. Chodíme si s kamarády zahrát „klasické“ folkovky u piva.. Je to ho strašně moc. Bez hudby bych byl neúplný.

Můžete zavzpomínat na své začátky, kdo vás ovlivnil?

Já jsem začal hrát na kytaru, když mi bylo asi dvanáct a půl roku. Na začátku mě nejvíc ovlivnil můj starší bratr Vladimír, který hrál v rockové a později v country kapele. Od něho jsem znal Led Zeppelin, Uriah Heep, Deep Purple a další rockové hvězdy a na druhou stranu Michala Tučného, Greenhorns, Rangers… Brácha byl taky můj první učitel. Naučil mě D dur a A dur a hráli jsme spolu Na břehu Niagary. Hrozně mě to chytlo a hrál jsem pak pořád, každý den i několik hodin. Vím, že jsem měl období, kdy jsem ráno vstával v šest, abych mohl hodinu hrát na kytaru, než půjdu do školy (to se musím přiznat, že teď už nemám ). Později mě učil pan Miloš Dvořáček, kterého jsme všichni obdivovali. Hrál v té době s kapelou Kantoři a pro nás všechny, kteří jsme hráli na kytaru, byl Miloš nepřekonatelným kytaristou a muzikantem a obrovským vzorem. Myslím, že můžu s klidem říct, že tenhle člověk naprosto zásadně ovlivnil a posunul hradeckou folkovou a kytarovou scénu. A možná nejen hradeckou. S Milošem jsme hráli klasiku, tedy etudy, přednesy, stupnice, technická cvičení, ale i písničky. Učil mě nové doprovody. Občas při výuce kouřila když ho něco zajímavého napadlo, nebo nadchlo, zastrčil hořící cigaretu mezi struny u mechaniky kytary a začal předvádět, jak to mám hrát. Byl hodně temperamentní. Hrozně mě to bavilo. Později jsem nastoupil na pardubickou konzervatoř k profesoru Stanislavu Juřicovi, který asi zásadně a trvale ovlivnil mé rozhodnutí zůstat u klasické kytary. Byl, a dodnes je, velmi činný, zvídavý, neustále hledající nové materiály a způsoby, jak zlepšit kytarovou hru. Bylo na něm znát obrovské zaujetí pro věc a to na mě mělo zcela zásadní vliv. Vlastně jsem pak už nikdy nepřemýšlel o tom, že bych chtěl dělat něco jiného.

Jak jste se dostal k „vážné muzice“?

Po první fázi, kdy jsem hrál na kytaru písničky, jsem chtěl umět něco víc a postupně se dostal ke klasické kytaře a na konzervatoři pak k hudbě symfonické a další. Začalo mě to moc bavit. Našel jsem v tom pro sebe věci, které mi jiný druh hudby nepřináší.

Každá kytara má svou duši. Jaký je váš nejoblíbenější nástroj či tvůrce nástrojů.

V poslední době mě okouzlil nástroj z dílny italského stavitele kytar Luca Waldnera, na který hraje italský kytarista a pedagog Paolo Pegoraro.

Jako interpret jste prošel řadou kapel různých žánrů, k jaké muzice jste přilnul v době dospívání?

To jsem měl nejvíc rád folkovou muziku a folkrock – Nerez, AG Flek, Folk Team a snad nejvíc Marsyas. Ale už tehdy se mi moc líbila klasická kytara. A violoncello. To bych si vybral, kdybych nehrál na kytaru.

Pohybujete se mezi různými žánry. Jaké styčné body či rozdíly má klasická kytara s ostatními žánry?

Nevím, jestli úplně dobře rozumím této otázce. Mám-li srovnat kytarovou hudbu klasickou a kytaru v jiných žánrech, asi to dost dobře nejde. Co je společné je technický základ v ovládání nástroje, ale jen do určité míry. Klasická kytara vyžaduje velmi precizní, citlivou techniku, která například ve folku není nezbytná (stejně jako jazzová kytara ve srovnání s některými proudy rocku). V klasice je daleko více nuancí, které je třeba do interpretace zapojit, aby skladba nevyzněla nudně a dokázala posluchače zaujmout. Někdy to jsou desítky i stovky detailů v jedné skladbě. Proto možná panuje postoj jisté části veřejnosti, že klasická hudba, nebo říkejme spíš vážná hudba, je nudná a akademická. Problém ale není v hudbě samotné, nýbrž v její interpretaci. Vážná hudba může být i pro hudebně nevzdělaného posluchače velmi emotivní, pokud je zahrána detailně, citlivě, se smyslem pro stylovost a se znalostí žánru či období ze kterého vzešla. A k tomu, aby bylo možno hrát ji takto citlivě je naprosto nezbytná dokonalá hráčská technika.

Jaké máte plány do budoucna?

Ožením se s krásnou a milou ženou a budu žít šťastně až do konce života.