Hudební recenze: Kronika zlatých časů československého art rocku
V šedesátých letech lidé bláznili po bigbítu a rokenrolu, v dekádě následující drsně poznamenané normalizací se – paradoxně i kvůli ní – mnozí muzikanti vydali i do jiných vod, jazz rocku či art rocku neboli progresivního rocku. Právě tomuto stylu, pro který byla charakteristická brilantní technika muzikantů, propojování s jazzem či s klasickou hudbou a hlubokomyslné texty, věnoval Supraphon další „archivní“ dvojalbum Art Rock Line 1971–1985, tedy z let, kdy byl tento žánr v tehdejším Československu na vrcholu.
Art rock v Česku a na Slovensku přilákal řadu zvučných jmen, například Radima Hladíka, Mariána Vargu, Petra Nováka, Deža Ursinyho, a dokonce později alespoň na chvíli i poprockové kapely, jako jsou Olympic či Abraxas.
Důvodem jejich zájmu bylo ale na rozdíl od zahraničí často i to, že mnohé skladby byly instrumentální, takže kvůli případným dvojsmyslům a narážkám na režim v textech nehrozil střet se státními komisemi rozhodujícími o tom, kdo smí a kdo nesmí veřejně vystupovat.
Dvojalbum Art Rock Line nabízí připomínku dvanácti kapel a interpretů a 36 písní. První disk je zaměřen zejména na umělce, pro které byla typická téměř dokonalá technika.
Na výběru tak nemohl chybět klávesový génius Marián Varga s formací Collegium Musicum, který dokázal asi nejvíce spojovat rockové motivy s klasickými skladateli v čele s J. S. Bachem.
Stejně tak se art rocku začal v sedmdesátých letech věnovat Radim Hladík a jeho Blue Effect, který se kvůli normalizaci musel přejmenovat na M. Efekt. Své umění na prvním disku prokazují i Fermata či Synkopy nebo do té doby spíše baladický Petr Novák.
Druhou část výběru více spojuje snaha vytvářet album, jehož všechny skladby spojuje jedno téma. To byl případ třeba C&K Vocalu, Jana Spáleného a jeho nezvalovských desek Edison a Signál času, skupiny Progres 2 či právě Olympiku.
Petr Janda a spol. tehdy na trilogii z počátku osmdesátých let Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř s vážnými až kritickými texty Zdeňka Rytíře dokázali na chvíli vystoupit z první ligy mainstreamu.
V každé době se hudebníci a nejen oni snaží dívat dopředu a hledat nové cesty. Art Rock Line 1971–1985 a celý „Line“ projekt Supraphonu obsahující již šest žánrově či časově odlišných dvojalb ukazuje, že je občas prospěšné zahledět se zpět.
