„Hvězdami jsme byli v Americe“

Je úřadující mistryní Evropy, na nedávném světovém šampionátu na jihu Afriky skončila pátá. Přesto si bikerka Aneta Hladíková kvůli bojům o medaile musí brát dovolenou.

Rok 2010 bude pro pětadvacetiletou závodnici Anetu Hladíkovou navždy spojený s výraznými úspěchy. Už stačila získat stříbro i zlato z mistrovství Evropy (na šampionátu BMX na dvacetipalcových kolech druhé místo, v kategorii Cruiser prvenství). A k tomu přidala na srpnovém mistrovství světa v Jihoafrické republice dvě pátá místa.
Na dotazy týdeníku Sedmička však neodpovídala bohatá slečna zvyklá na popularitu a plný závodnický servis, ale sympatická, skromná a usměvavá dívka. Bikerka, kterou její sport neuživí. Slečna ze Záboří nad Labem, jež si vydělává v čáslavském kovošrotu, rodinném podniku.

Klasická čtyřtýdenní dovolená by vám nestačila ani na to, abyste objela všechny závody, že? To rozhodně ne. A to nemluvím o soustředění.

Vzpomenete si, kdy jste naposledy vyrazila na letní dovolenou? Asi před dvěma lety s bráchou a jenom na čtyři dny.

Neštve vás, když vidíte například fotbalisty, jak se topí v penězích, a přitom se – na rozdíl od vás – na mistrovství světa ani nedostali? Samozřejmě mě mrzí, že nemám šanci si tolik vydělat, ale nedá se nic dělat. Už jsem si zvykla.

Stále máte chuť po celém dni v práci do tréninku? Občas to je dost nepříjemné. Zvlášť když si nestihnu pořádně odpočinout. Přijdu a hned musím jít zase makat.

Ani ve světě není mnoho lidí, kteří se uživí výhradně vaším sportem. Pro vás ostatní musí závodění znamenat i výraznou finanční zátěž, nebo se pletu? Když závodím za reprezentaci, hradí náklady Český svaz cyklistiky. V ostatních případech si musím dost věcí platit sama.

iKde jste si připadala jako největší hvězda?i V Jižní Americe jsme byli velmi populární, závod byl dost propagovaný v médiích. Ale tam je to takové ve starém stylu. Ve Spojených státech zase zapadnete do davu. Příjemné je, když se povede závod Světového poháru. Třeba letos v Dánsku jsem byla třetí.

Díky tomu jste získala body do olympijské kvalifikace, v níž si letos počínáte výtečně. Věříte, že si na Hrách 2012 v Londýně zazávodíte? To je ještě daleko. Náš sport má dlouhou kvalifikaci. Až do května 2012 nikdo z nás nebude vědět, že má jistou účast na olympiádě.

Poslední úspěch jste si připsala na nedávném mistrovství světa v Jihoafrické republice. Ta má pověst dost rizikové země, nebála jste se tam? Nejdřív jsem měla trochu obavy. Ale odlétali jsme v úterý a první skupina – děti, už v sobotu. Dostali jsme zprávu, že je vše v pořádku. Ale dost nás tam hlídali, na ruce i na kolech jsme měli čárové kódy.

Přivezla jste si nějaký suvenýr? Snad vuvuzelu, tu trubku, kvůli které bylo tolik povyku při fotbalovém šampionátu? Ne, ne. Koupila jsem si jen deku se vzorem jihoafrické vlajky a nějaké pohledy. Vuvuzely tam lidé k fandění používali, ale nebylo to tak strašné. Areál se závodní tratí byl hodně rozlehlý, takže se to ztratilo.

Pracujete ve sběrných surovinách, které patří vašemu otci. Byl to on, kdo vás přivedl k závodění? Ano. Ale když jsem se ho zeptala, jestli mám skočit nějaký skok, řekl mi: Radši ne, ať se ti nic nestane. Táta zkoušel stejný sport jako já, ale jen jednu sezonu. Ale příliš se bál. Já mu vždy říkala: ´Zdá se mi, že jedu pomalu´. A on povídal, že jemu se zdá, že jedu moc rychle. Nejspíš nemá tak rád adrenalin jako já. Teda určitě nemá.

Užíváte si také jiné zábavy? Třeba bungee jumping mě neláká. I když jsme zkoušeli něco podobného. Tři jsme byli přivázaní na sloupu a spustili se ze šedesáti metrů. Když zbude čas, tak týden v zimě, ráda si zajezdím na snowboardu.