Málokdy si člověk při návštěvě hvězdárny může na živo poslechnout část operní árie. V Táboře to možné je. Břetislav Vonšovský je sice odborník na oblohu, vesmír i hvězdy, ale chybělo málo a stal se z něj profesionální operní pěvec. „Oženil jsem se a žena řekla, divadlo nebo já, vyber si. Tak jsem astronomem,“ směje se Vonšovský. Svého rozhodnutí ale nelituje. „Mám moc chytrou a krásnou ženu. Velice si jí vážím,“ dodává třiasedmdesátiletý muž, který desítky schodů do své hvězdárny zdolává už čtyřicet let, a to téměř každý den.
Povídání o svých sedmi radostech prokládal vyprávěním o knihách, filozofech i historii. To vše totiž k dobrému astronomovi patří.
1. Rodina
Potěšením je samozřejmě rodina, manželka, děti a hlavně vnoučata. Mám tři. Zbourala můj sklon k morousovatění. Děti křičí, běhají, lítají a člověk to v určitém věku přestane mít rád. Pak si ale uvědomí, že živost a zvědavost je úplně normální, nic výjimečného. Ať zlobí, nebo jsou hodné, nic to nemění na tom, že je miluji. Dýchal bych za ně. Cpu do nich také astronomii, ale nemají moc zájem, nejdřív mě to zklamalo, ale teď se divím proč. Přední je hlavně zdraví všech.
2. Astronomie
Hned na druhém místě je astronomie. Mám štěstí, je to můj koníček i zaměstnání. Tohle povolání v člověku vypěstuje toleranci a skromnost. Je to nejstarší vědní obor, přes šest tisíc let, ale o vesmíru pořád moc nevíme. Už americký prezident Quincy Adams říkal, že kulturu národa můžeme posoudit podle toho, kolik má hvězdáren. Na té táborské jsem od roku 1970. Je třetí nejstarší v republice, po Štefánikově na Petříně a českobudějovické. O táborskou hvězdárnu, která funguje od roku 1938, se zasloužil i František Pešta, který pak založil jednu v Sezimově Ústí. Víc takových lidí!
3. Hudba i opera
Mojí velkou radostí je hudba. V Plzni jsem jako mladý chodil na hodiny k paní Heleně Lexové (bývalá sólistka Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, pozn. red.). Město bylo líheň kumštýřů, kteří pak přecházeli do Prahy. Zpíval jsem v externím sboru, Lenského z Oněgina nebo koktavého Vaška z Prodané nevěsty. Po svatbě i s tanečním orchestrem. Dělal jsem zkoušky a dostal glejt, že můžu jako sólista zpívat v jakémkoli orchestru. Měl jsem sedmdesát korun na hodinu, to bylo na tu dobu hodně. Když jsme se přestěhovali do Tábora, tak jsem s tím přestal. Teď zpívám dětem. Pořád poslouchám hlavně vážnou hudbu, ale kdysi mě hodně překvapili Beatles. Ze začátku jsem je nesnášel, pak jsem musel uznat, že hudebně přišli s něčím novým.
4. Sci-fi knihy
Rád čtu knihy. Právě v nich jsou hluboké myšlenky. Můj žánr je science fiction, české vědecko-fantastické romány, cesty do nebes, vesmíru. Zuřivě jsem četl třeba knihy J.M. Trosky. Z cizích pak A. C. Clarka, Raye Bradburyho. Teď jsem vzal do ruky knížku Camille Flammariona, Pouť nebeská. Je z roku 1904. Flammarion byl ředitel hvězdárny v Juvisy u Paříže. Čtu to jako detektivku. Vracím se ale i k učebnicím astronomie a astrofyziky, k populárně naučným věcem.
5. Cesty se stanem a autem
S rodinou jsme hodně cestovali. S dětmi jsme jezdili do Bulharska, Rumunska, Maďarska, do Itálie. Všechno na blint. Stačilo místo pro stan a vařič. Měli jsem nádherný vůz, Trabanta combi, to byl dělník. Vždycky jsme ho tak přetížili, že se kola úplně rozkročila. Pak jsme ho prodali tehdejšímu předsedovi okresního národního výboru. Teď už vozy nemají osobnost, ten náš ji měl. Už cestujeme jednou za rok, za dva a autobusem nebo letadlem. Letos jsme byli v Turecku.
6. Relax na chalupě
Odpočívám na chalupě v Poříně. Jsou tam ochotní a dobří sousedé. Mám tam pohyb a užívám si klid. Netušil jsem, že v noci může ticho až zvonit, to je balzám na nervy. Nikdy se mi tam nechce, ale pak se mi zase nechce zpátky.
7. Přednášky pro děti
Těší mne přednášet pro děti na hvězdárně. Některé, když se do výkladu zaberou, otevřou pusu. Říkám, že vnímají pusou i očima. Dělal jsem tu kurzy astronomie pro základní a mateřské školy. S přednáškami z kosmonautiky a astronomie jsem kdysi objížděl okres. Překvapovali mě zemědělci, velice chytří lidé, dokázali položit otázku, kterou bych čekal od vysokoškoláka.
