Měl to být prozatímní vrchol jeho trenérské kariéry. Na podzim Jaroslav Hýzl vyhrál konkurz na místo šéftrenéra nejlepšího českého triatlonového klubu. U Ekol Teamu Brno ale přerovský kouč skončil dřív, než vůbec pořádně začal.
V lednu jste nastoupil k Ekolu, ale už jste zase zpět v Přerově. Proč jste v Brně vydržel jen tři týdny? Přišel jsem do týmu v situaci, kdy skoro všichni závodníci měli své osobní trenéry. Atletické, plavecké, ale ne triatlonové. Panovala tam lehká anarchie. Najednou jsem se objevil já a chtěl jsem nastolit řád, což dost dobře nešlo. Připadal jsem si tam zbytečný.
To byl jediný důvod vašeho odchodu? Byl to jeden z hlavních důvodů. Nechtěl jsem převzít zodpovědnost za něco, co dost dobře nemůžu ovlivnit. Mám své trenérské zásady, od kterých nehodlám ustoupit. Tak jsem raději odešel. Nechtěl jsem zůstávat někde, kde mě nechtějí. Mám doma ženu, devítiměsíční dceru a své plavce.
Vaše rozhodnutí o odchodu z Brna bylo dost rychlé a radikální. Neuspěchal jste ho? Nabyl jsem přesvědčení, že čím rychleji se vrátím domů, tím lépe. A nebylo to jen mé rozhodnutí. I vedoucí týmu viděl, že se tam trápím. Důvod, že mám tady v Přerově rodinu a své plavce, to rozhodnutí ještě uspíšil.
Proč jste se vlastně na to místo hlásil? K Ekolu jsem šel s přesvědčením, že budu spolupracovat prakticky s profesionály, kteří jsou na výsledcích z velké části závislí. A v týmu mají podmínky, o kterých se může spoustě sportovců jenom zdát. Navíc jsem byl v roce 1992 jeden z prvních členů nynějšího Ekolu, který se tenkrát jmenoval Morava tri-club. Závodil jsem za tým asi osm let. Líbila se mi představa, že se teď vrátím zpět. Byl jsem hrdý na to, že tým budu profilovat.
Ale vrátil jste se zklamný. První dny po odchodu z Brna pro mě byly těžké. Situaci jsem znova rozebíral a hledal chyby hlavně u sebe. Bohužel se to vyvinulo tak, jak se to vyvinulo. S vedením týmu jsme se rozešli v dobrém, ale vadil mi přístup některých závodníků.
Jak těžké pro vás bylo opustit před odchodem do Brna plaveckou skupinu v Přerově? Bylo to jedno z mých nejtěžších životních rozhodnutí. Věděl jsem, že přerovské plavání je na mě do velké míry závislé. Ale myslel jsem si, že odcházím od těch, co nechtějí, a já je musím nutit, k těm, co chtějí, a ví proč. Ale zjistil jsem, že jsem odešel od těch, co mi alespoň věří, k těm, kteří mi ani nechtějí věřit.
Vnímáte teď, po nové zkušenosti, své svěřence v Přerově jinak? Dívám se na ně o něco shovívavěji. Více si uvědomuji, že jsem na ně někdy až moc tvrdý. Ale já to jinak neumím. Trenér nemusí být zlý, na druhou stranu by ale neměl být hodný.
Co teď máte v nejbližších měsících v plánu? Chvíli teď nechci triatlon vůbec vidět. Mám pocit, že za posledních pár let se tenhle sport dostal někam jinam. Spousta lidí chce za málo dostat hodně. Dřina a odříkání se nenosí. I když to je asi problém současného českého vrcholového sportu obecně. Ale radost mi dělají hlavně moji plavci. A taky přerovská badmintonistka Zuzka Pavelková s házenkářem Ondřejem Mikou ze Zubří, kterým pomáhám s kondiční přípravou.
