Inflace narozenin

Jednou z mála věcí, kterou si v kapitalismu může dopřát i největší pracháč jen jednou ročně, jsou narozeniny. To zvláštní výročí něčeho, co si člověk ani nepamatuje, ale všichni mu to stejně budou do smrti připomínat. Příležitost dojmout se sám nad sebou a vychutnat si to dětinské očekávání, kdo si na mě vzpomene a kdo ne. Tak to vždycky bylo. Jenže pak přišly internetové sociální sítě a změnily to.
Pokud jste na Facebooku, celý den se několika stům lidí na monitoru počítače objevuje informace o tom, že máte narozeniny. Záplava vřelých a upřímných blahopřání nebere konce. Všichni vědí, že máte narozeniny, a vy zase víte, kdo se v kolik hodin přihlásil na svůj účet.
Funguje to, i když narozeniny nemáte, jen obráceně. Protože, když je nemáte vy, má je někdo jiný. Na Facebooku má pořád někdo narozeniny. A co hůř: ten někdo ví, že vy víte, že je má. S Facebookem už nemůžete na něčí narozeniny jen tak „zapomenout“, můžete se na ně jenom vykašlat. (Tvářit se, že jste zrovna ten den nebyli na Faceboku, když všichni vědí, že kdo je na Facebooku, je tam prostě furt, taky nejde.) Nechci být za nostalgickou plačku, ale mám pocit, že to celé s těmi narozeninami trochu ztratilo kouzlo.
Dřív jsem si u lidí, na kterých mi záleželo, na jejich narozeniny prostě vzpomněl (dnes jsem rád, když se v den manželčiných narozenin včas přihlásím na Facebook). A naopak lidé, kteří mi popřáli k narozeninám, mně vždy imponovali svou schopností pamatovat si důležité věci.
Mimochodem, letos mi k narozeninám gratulovalo jen pár lidí. Možná vysvětlení jsou jen dvě. To první je, že se ze mě stal špatný člověk a nikdo mě už nemá rád. To druhé, že jsem si z Facebooku prostě smazal datum narození.