Pokud by berounští občané měli tu možnost zvolit si „Největšího Berouňáka“, mezi kandidáty na nejvyšší příčky by jistě patřil děkan Josef Antonín Seydl (na dobovém portrétu). Jeho jméno je výrazně spojeno s procesem, který bývá v učebnicích dějepisu nazýván jako „české národní obrození“.
Byť jeho osoba zůstává v této souvislosti v celorepublikovém rámci opomíjena, berounští občané mohou být právem hrdi na syna místního mlynáře, jenž svým sběratelstvím knih a ochotou je půjčovat rozšířil povědomí o vlastenecké literatuře ve městě i okolí. Dnes je dochovaná část této knihovny součástí sbírkového fondu Muzea Českého krasu v Berouně.
Děkanovy zásluhy se neomezují pouze na sběratelskou činnost. „Málokdo ví, že kromě přínosu českému jazyku a literatuře byl také vynikajícím hudebním skladatelem,“ říká kytarista Jan Matěj Rak, potomek bratra J. A. Seydla. Berounský kněz ale není jediný, kdo rodinu Seydlů proslavil.
Knihovna a kronika
Základním stavebním kamenem Seydlových zásluh byla vlastenecká a sběratelská činnost. „Seydlova knihovna obsahuje tisky od raného 16. století do 19. století. K nejstarším z nich patří latinské odborné traktáty německé provenience z konce 15. století, které jsou zároveň i nejstaršími tisky v majetku muzea,“ uvádí historička Muzea Českého krasu v Berouně Barbora Kailová.
„Soubor českých tisků plně reprezentuje dobový nárůst individuálního zájmu a jazykový a společenský směr vývoje knižní kultury,“ dodává Kailová.
J. A. Seydl stál jako děkan v čele berounské církevní správy od roku 1813 až do své smrti roku 1837. Nejvýznamnějším přínosem je však bezesporu jeho Kronika královského města Berouna. Tato nejstarší dochovaná berounská kronika nechává nahlédnout do nejranější historie města a graduje v barvitém líčení soudobého dění. Popisuje v ní nejen podobu Berouna 1. poloviny 19. století, včetně stavu hradeb a obou bran, ale i zvyklosti, styl oblékání, stravování a každodenní život tehdejších obyvatel.
Seydlovu výjimečnost dokumentují i jeho schopnosti hudební. „Podle skladeb, které prokazatelně hrál, byl mimořádně dobrým instrumentalistou,“ líčí Jan Matěj Rak.
Právě on se nyní věnuje písním svého předka. „Sám se těším, co mne ve skladbách mého prapraprastrýčka dále čeká,“ dodává Rak.
Mýtus o původu erbu
Josef Antonín Seydl se ve své kronice také zmiňuje o původu erbu královského města Beroun. Ve svém výkladu se nechal inspirovat autorem Kroniky české, Václavem Hájkem z Libočan. Hájek tvrdí, že město se stalo roku 756 po čtyři roky útočištěm lupičů, které odtud vyhnal slavný rytíř Tamak, syn Tuchodův. Jelikož lupiči zde okrádali pocestné, Tamak pojmenoval město Beroun (podle slovesa brát).
J. A. Seydl z Kroniky české jistě čerpal a vsadil svůj mýtus do stejného časového rámce, navíc zvolil stejnou postavu osvoboditele. Ta je dodnes znázorněna na městském erbu. Tamak se v Seydlově příběhu ovšem nepotýká s lupiči, ale s medvědy. „Jednoho nedvěda po druhém an se na něho v otevřené bráně násilně sápali, svým obnaženým mečem skolil, pusté město od tak nebezpečných bydlitelů osvobodil,“ píše ve své kronice. Když tento berounský intelektuál sepsal zmíněný příběh, vysvětlil tak po svém středověkou inspiraci pro vyobrazení na městském znaku (na menších obrázcích z roku 1543 a ze současnosti).
Synovec a zároveň kmotřenec J. A. Seydla Emanuel Seydl se za svůj život stal významným regionálním stavitelem. Natolik významným, aby se jeho jméno stalo součástí výstavy „Průkopníci podnikání na Berounsku“, která se nedávno přestěhovala z berounského muzea do Státního oblastního archivu v Praze. Tam je k vidění do 30. září 2010. Jako absolvent pražského technického učiliště (dnes ČVUT) našel Emanuel záhy uplatnění u několika firem. „V letech 1844–1847 pracoval pro bratry Kleiny, známé stavitele, a vedl práce na výstavbě železniční tzv. Severní dráhy. V roce 1850, v sedmatřiceti letech, vystavěl pro firmu Skalla a Macháček cukrovar ve Zdicích a do roku 1853 pracoval tamtéž jako cukrmistr,“ řekla kurátorka výstavy Průkopníci podnikání na Berounsku Dana Hradilová. Na rozdíl od svého otce Martina se Emanuel dožil vysokého věku. Umírá v 80 letech v Merklíně. „Lze o něm říci vesměs totéž, co o jeho otci. Tedy opět píle, pracovitost, sebeodříkání, vlastně rodové rysy,“ míní J. M. Rak.
Rodová linie bratrů Štěpána jr. a Jana Matěje Raka, která je spojuje s J. A. Seydlem, je vedena z matčiny strany. Oba dva jsou však také synové známého kytaristy Štěpána Raka staršího (viz rozhovor na straně 19). Jeden je vynikajícím kytaristou, druhý je ambiciózním paleontologem. Jan Matěj zdědil po otci hudební geny.
Štěpán je zas od svého mládí fascinován trilobity. Pracuje jako paleontolog v Muzeu Českého krasu v Berouně, kde otevřel i své dvě výstavy o paleontologických falzifikátech a o nevšedně pojaté geologii. „Při zaměstnání ještě studuji paleontologii na doktorandském studiu přírodovědecké fakulty,“ doplňuje Štěpán. Oba bratři jsou právem pyšní na své významné předky a každý svým způsobem kráčí v jejich stopě.
