Jak jsme NASA vypálili rybník

Jen máloco dokáže krajana zvednout od stolu s čerstvě natočeným pivem tak, jako zlatá medaile hokejového týmu.

V době, kdy probleskla zpráva o vynalezení nanovlákna v Liberci, to hospodami alespoň zašumělo. Národní hrdost se dmula, téměř jako pěna na právě natočeném půllitru.

„NASA na tom makala několik let a nakonec jsme jí vypálili rybník,“ znělo v kdejakém šenku. Když už jsme vlákna probrali a shodli se, jací jsme pašáci, na unikátní vlákna padl prach. Od té doby uběhlo dost času a až nyní jsem měla možnost setkat se s průkopníkem v oboru nano.

I když je jisté, že v budoucnu nebudou mít výrobky z nanovláken konkurenci, seděl přede mnou skromný muž. Napadlo mne, jestli byli takoví i naši další vynálezci. Například vědec Otto Wichterle, který přinesl světu kontaktní čočky a silikon, nebo Karel Schinzel, který jako první přišel s postupem výroby barevných fotografi . Myslím si, že ano.

Za některé lidi prostě mluví jejich práce. Nanomateriály mají neuvěřitelné vlastnosti a slibnou budoucnost. Třeba lékařská rouška z nanovlákna dokáže zachytit spory, plísně, bakterie i viry. Pokud je součástí i příměs stříbra, stává se pro zmíněnou škodnou kousek textilu přímo smrtelnou pastí. Vodní filtry s nanotechnologií odstraní to samé a navíc zpacifi kují i jedy na molekulární úrovni. Jsem zvědavá, kam se objev posune za pár let. Možná, že to bude podobné jako s plastickou chirurgií. Ta kupodivu nepochází ze Spojených států, které zkrášlující obor nejvíce zpopularizovaly.

Začalo se s ní v Česku. První oddělení plastické chirurgie na světě založili už v třicátých letech minulého století profesoři František Burian a Arnold Jirásek. Neodstraňovali ale vrásky, pomáhali lidem s vrozenými vadami a popáleninami.