Jako cizinka přišla do Prahy sama v 16 letech. Vikavikoos se propracovala ze „zpěvačky v nájmu“ k autorské Zpovědi
- Viktoriya Michshenko jako Vikavikoos zastupuje mladou generaci českého popu.
- Do Prahy přišla v šestnácti letech z Kazachstánu za studiem na konzervatoři.
- Její cesta vede od zpívání na firemních večírcích po vlastní kapelu, se kterou právě vydává album Zpověď.
V šestnácti se sebrala a z rodného Kazachstánu odletěla zkusit přijímačky na konzervatoř v tisíce kilometrů vzdálené Praze. Uspěla, vystudovala a v Čechách už zůstala. Nyní vydává debutovou sólovou desku se svou nadžánrovou kapelou. Viktoriya Michshenko aka Vikavikoos se hodlá stát výraznou tváří nastupující generace českého popu.
Scházíme se v Kolektor Cafe ve Veletržním paláci. Je ospalé dubnové ráno a prosklená pásová okna klenotu české funkcionalistické architektury propouštějí do kavárny intenzivní sluneční paprsky, v nichž se vyhřívá Viktoriyin husky Lojza. Jeho majitelka překvapuje brilantní češtinou – kdybych to nevěděl, vůbec by mě nenapadlo, že Vika tu žije jen něco přes deset let.
Cesta z Kazachstánu do Evropy
Začínáme rekonstruovat její pražský příběh. Představuju si šestnáctiletou kazachstánskou dívku, která se ze dne na den ocitne hodně daleko od domova. Co na její odjezd do Prahy říkali její rodiče? „Překvapivě to vzali dobře. Věděli, že jsem zodpovědná holka, a respektovali, že si jdu za svým cílem, tedy studiem hudby. Zpětně se mi přiznali, že o mě samozřejmě strach měli, ale snažili se to nedávat najevo, abych se ještě víc nestresovala,“ vzpomíná Vika.
Zajímá mě, proč se rozhodla studovat zrovna v Praze. Byla to její první volba? „Nesnila jsem o tom, že budu studovat zrovna v Česku. Předtím jsem v Praze jednou byla, to mi bylo asi jedenáct. Ze všech evropských měst, která jsem v dětství navštívila, se mi Praha líbila nejmíň. Pamatuju se, že tenkrát pršelo, mamka s babičkou chtěly chodit po památkách, ale já ani trochu… Pak se naši rozvedli a máma se začala zabydlovat v Itálii, kde našla novou lásku. A protože jsem v té době byla vzdorující puberťačka, cítila jsem se uražená, že mě nechává doma. Chtěla jsem jí být nablízku, někde v Evropě. A tehdy jsem se dozvěděla, že moje kamarádka z dětství se dostala právě do Prahy na konzervatoř. Začaly jsme si psát, dala mi nějaké kontakty a díky tomu se můj přesun do Prahy začal realizovat.“
Byla v tom odchodu ze země i rebelie, snaha vymanit se z područí rodiny? „Stoprocentně,“ neváhá Vika s odpovědí. „Když máma začala jezdit do Itálie, bývala na střídačku půl roku tam, půl roku v Kazachstánu. Trvalo to asi dva roky, od mých čtrnácti do šestnácti. V té době jsem žila u babičky, se kterou jsem měla dost složitý vztah, ale zároveň jsem byla docela poslušné dítě. Navíc babička byla přísná, bála bych se, že když uteču, bude sekec mazec. Ale stejně jsem zatoužila odejít pryč.“
Vypadá to, že život v Kazachstánu nebyl žádný med, ale Vika mě vyvádí z omylu. „Měla jsem hrozně hezké dětství. Když jsem byla malá, máma nepracovala, byla to mamka na full time. Táta naopak pracoval dost, byl zaměstnaný v největší pekárně v Kazachstánu. Co si pamatuju, žili jsme sice skromně, ale na druhou stranu jsme měli vše, co jsme potřebovali, na nouzi si určitě stěžovat nemůžu. Jen to nebylo tak, že by mi naši řekli, tady máš peníze, kup si, co chceš. I do Prahy na studia jsem odjela z posledních našetřených peněz, co jsme doma měli.“
Svou rodnou zemi popisuje jako rozmanitou, přívětivou a na spoustu věcí bohatou. „Vracím se do Kazachstánu ráda – i když to není moc často. Naposledy jsem byla u babči s dědou před čtyřmi lety. Spíš létají oni za námi do Evropy.“
Když Vika vypráví o své rodině, napadá mě, zda po některém ze svých předků zdědila hudební talent. „Nikdo hudbu nedělal profesionálně, to ne, ale mamka hrávala na klavír a děda je kytarový samouk a taky hezky zpívá,“ říká Vika. „Odmala jsem byla k hudbě vedená a snad všechny véháesky, co jsme doma natočili, jsou z obýváku, kde děda hraje na kytaru a já kolem něj pobíhám a tancuju. Máma vyprávěla, že v mém případě nebylo co řešit, všem bylo jasné, že mě nechají zapsat do hudebního kroužku, třeba na klavír a zpěv. Ale já se už někdy ve čtyřech letech rozhodla, že budu hrát na housle. A tak mě naši hned v první třídě dali na ty housle a asi po dvou letech ještě na zpěv.“
Jak je dobré mít za kamarátku Pam Rabbit
Vika se vydává zklidnit Lojzu, který se chystá kontaktovat psa přicházejícího s dalšími hosty kavárny. „On je dost temperamentní, ne s každým psem vyjde,“ omlouvá se a záhy opět usedá do sluneční výhně u našeho stolku. Vracíme se k jejímu příchodu do Prahy a bavíme se o tom, co pro ni bylo na začátku nejtěžší. „První, co jsem si musela zařídit, byly doklady. A to v šestnácti fakt zařizovat nechcete. Na úřadech byli před deseti lety vůči cizincům dost nevlídní, teď už se to snad trochu zlepšilo. Ale tenkrát vládl hrozný chaos, trávila jsem i pět šest hodin v obřích budovách, kde nebyl ani automat na pití, natož wifina.“
Překonávala i jazykovou bariéru. „S jazykem to bylo nejtěžší, neuměla jsem česky ani anglicky. Spolužáci mě sice přijali dobře, ale cítila jsem se méněcenně, jako bych byla postižená. Na jednu stranu jsem vždycky ráda vyčnívala z davu, ale tohle mě teda nebavilo. Ne že by se mi děcka posmívala, občas jsem sice zaslechla nějaké to hihihaha, když jsem něco řekla špatně, ale věřím, že v tom nebyla žádná zlomyslnost. A šikana už vůbec ne. Jako dítě jsem to tak ale nevnímala, jazyková bariéra mi hodně vadila, a tak jsem si řekla, že se naučím česky tak dobře, aby nikdo nepoznal, že jsem odjinud. Domluvila jsem se asi po půl roce. A po roce už jsem se mluvit nebála a říkala i věty, které dávaly smysl.“
Mezi Viktoriyinými spolužačkami na konzervatoři byla i pozdější držitelka ceny Anděl Pam Rabbit, s níž Viku spojuje – z českého pohledu – cizokrajný původ. Nabízí se, že k sobě měly i díky tomu na škole blíž. „Je to tak, s Pamelou jsme kamarádily celou školu. Pomáhala mi zvlášť v mých začátcích v Česku. Když viděla na hodinách, že se nechytám, tak na mě mluvila rusky, překládala,“ vybavuje si Vika, pro niž je ruština mateřským jazykem. „V Kazachstánu se sice mluví i kazašsky, ale žije tam obrovská ruská diaspora a ruština je běžnější. Sama jsem vlastně integrovaná Ruska.“
Přestože Viktoriya ještě před deseti lety neuměla česky ani slovo, dneska v češtině nejen zpívá, ale i skládá. „Dlouho jsem měla tvůrčí blok. Až když jsem se v češtině začala cítit komfortně a získala slušnou slovní zásobu, proměnilo se to. Odmalička si píšu deník a zajímavé je, že první zápisky v češtině jsem si pořizovala už po prvním roce pobytu v Čechách. A po dalším roce už jsem v deníku přešla na češtinu úplně. Myslím, že mi s jazykem pomohla taky četba,“ vypráví Vika. A nebylo toho málo, co v češtině přelouskala. „Začala jsem s knížkami pro puberťáky. Pak jsem se stala velkou fanynkou Raye Bradburyho. Legrace je, že jsem si Bradburyho vytáhla při maturitě a díky tomu se mi maturita z češtiny povedla tak, že všichni čučeli. Ve svém ezo období jsem četla i dost sebepoznávací literatury a snažila jsem se v češtině číst i ruskou literaturu, ale to mě vůbec nebavilo.“
Vyprávění alba postupuje od Zpovědi k Očistě
Viktoriya ze svých písniček letos poskládala debutové album Zpověď, které vyšlo na konci března a na Spotify už sbírá první tisícovky přehrání. Jak dlouho na něm pracovala? „Budete se divit – jen pět měsíců. Desku jsem původně neměla v plánu. Samozřejmě že jsem o ní vždy snila, ale že bych na realizaci toho snu nějak dlouhodobě pracovala, to ne.“ Co bylo tím spouštěčem? „Jednou večer jsem si řekla, že se hecnu a o album se pokusím. Pamatuju se, že jsem šla rovnou napsat svým klukům: Jdeme dělat na desce! A když jsem se druhý den probudila a řekla si, že to byl špatný nápad, už nebylo cesty zpět. Protože když něco řeknu nahlas, tak už to musím dodržet, jinak bych se cítila mizerně.“
Těmi „svými kluky“ Vika myslí spoluhráče z kapely. „Konkrétně jde o Rainera, producenta, a Sama Barcíka, což je můj basák. Tvoříme spolu projekt Vikavikoos a hrajeme i živě. Zatím jsme moc příležitostí neměli, ale třeba loni jsme vystoupili na karlovarském festivalu, na jedné z hlavních scén u Thermalu. Jsme jen tři, ale Rainer je multiinstrumentalista, který zvládá několik nástrojů současně, a Samko s sebou vozí jak basu, tak synťáky. Ve dvou zastanou zvuk celé kapely.“
Jak by styl desky Zpověď Viktoriya charakterizovala? „Je to všehochuť. První píseň je klavírní balada se smyčci, pak přecházíme do R’n’B až trapu, postupně se potkáváme i s drum’n’bassovými prvky nebo s UK Garage, ale máme na albu i úplný popík. S žánry jsme si docela vyhráli. Napadá mě nálepka multižánrový pop.“
První píseň alba se jmenuje Zpověď a poslední Očista. To nezní jako náhoda. „Taky že není, jde o koncept,“ vysvětluje Vika. „Mezi těmi písněmi se odvíjí můj osobní příběh směřující právě od otevřené a upřímné zpovědi až k závěrečné očistě. Album beru jako retrospektivu posledního roku a půl mého života, období, které vnímám jako svoje znovuzrození nebo znovunalezení se. Úvodní písnička Zpověď je pro mě zlomová, osudová. Zpovídám se v ní sama sobě, je to terapeutická věc. Přitom jde o song, který byl napsán snad během dvaceti minut. S Jirkou Szkanderou, mým spoluhráčem z kapely Prague Lounge Trio, s níž jezdíme hrát na komerční akce, jsme čekali na odjezd na jeden kšeft a vybyla nám chvilka času. Jirka něco nahodil, já pokračovala, a když jsme pak písničku dodělali ve studiu s Rainerem, rozbrečela jsem se, protože jsem nečekala, že ze mě vyjde něco tak silného, jako je Zpověď,“ vypráví zpěvačka.
Album je složeno vesměs z Viktoriyiných písní. Není to úplně obvyklé, spousta zpěvaček sází na své autorské týmy. I Vika se tak zprvu viděla. „Vyrůstala jsem s přesvědčením, že budu působit jako zpěvačka v nájmu nebo že mi budou psát jiní autoři. A teď jsem na sebe vážně pyšná, že jsem odbourala ten tvůrčí blok a moje songy mají hlavu a patu. Upřímně, vůbec si nedokážu představit, že bych seděla v týmu pěti lidí, kteří by mi říkali, co mám zpívat.“
A co skládat a psát i v jiných jazycích? „Dvě písně jsem napsala v angličtině, ale moje angličtina je na úrovni středoškoláka. K jednomu songu mi dokonce napsala text právě Pam Rabbit, ale ani v jednom případě jsem neměla pocit, že jsou to fakt moje písničky. Chtěla bych psát taky písně v ruštině, ale zatím mi to nejde. Nedokážu v tom jazyce vyjádřit svoje emoce stejně přirozeně jako v češtině. Přece jen už deset let žiju v českém prostředí a veškeré události, zážitky, emoce vnímám v češtině a v tom jazyce se z nich i zkouším vypsat.“
S autorstvím souvisí autenticita. Vika ve svých písních zpracovává intimní prožitky, své emoce, strachy, naděje. Zajímá mě, jestli je tak otevřená i v osobním životě, jestli se dává všanc stejně jako ve svých písních. „Jsem hodně transparentní člověk,“ přiznává Vika. „Ne že nejdřív mluvím a až pak přemýšlím, to se snažím nedělat. Ale jsem na světě poprvé, takže žiju i chybuju jako jiní lidé kolem mě, a vůbec si nemyslím si, že bych se měla za něco stydět a za něco schovávat.“
Letná jako ideální čtvrť pro život
Vika mi na telefonu pouští svůj nový klip Obejmi mě, kde je hodně vidět její domovská pražská čtvrť Letná. A protože sedíme právě na „sedmičce“, rozpovídáme se o tom, proč je zrovna tahle část Prahy její srdeční záležitost. „Už když jsem přišla do Prahy, měla jsem k Letné silný vztah. Přišlo mi, že tady žijou všichni ti cool lidi, a chtěla jsem k nim jednou patřit. Poprvé se mi to podařilo za covidu, kdy jsem na Letné získala spolubydlení. Brala jsem to jako život nanovo, protože jsem se právě rozešla se svým prvním klukem. Tak jako se lidi znovu učili žít po první covidové vlně, učila jsem se po rozchodu žít znovu i já. A pak přišla druhá vlna covidu a omezení volného pohybu lidí, tehdy se celý můj život zúžil na Letnou – protože jsem ani jinam nemohla. To už jsem tu čtvrť měla pevně v srdci.“
Je znát, že Viku Letná vážně baví. S nadšením mluví o svých oblíbených místech. „Na procházky chodím mnohem radši do Letenských sadů než do Stromovky. Možná to souvisí i se psy. Přijde mi, že ve Stromovce je jich mnohem víc a mnohem častěji jsou na volno, což je s Lojzou trochu problém. Pokud jde o kavárny, bydlím přímo naproti Café Letka, tam si chodím v pyžamku pro kafíčko. A z barů mám nejradši Cobru, protože tam pracuju. Je pro mě důležité mít osobní vztah k místům, k lidem, k věcem. A do Cobry jsem chodila už jako studentka jako do jednoho z nejvíc fancy podniků.“
Letná je krásná, ale drahá, a protože předpokládám, že Viku hudba zatím neživí, zajímá mě, jak řeší své životní náklady? „Chtěla bych, aby mě jednou živila moje autorská hudba. Momentálně ale pracuju jako zpěvačka v nájmu, to znamená, že jezdíme s kapelou hrát na svatby, večírky, narozeninové party. Tak to dělám už od osmnácti.“ Nadhazuju, že už párkrát zmíněná Pam Rabbit takovým akcím říká kouzelným slůvkem holírna. „A přesně tak to je!“ směje se Vika. „Já teď dokonce zpívám v kapele, kde Pam začínala, v Prague Lounge Triu, a ano, holíme prachy… Prošla jsem už mnoha komerčními kapelami a naštěstí jsem se v tomhle světě dostala na úroveň, kdy si můžu vybírat, s kým se mi chce a s kým nechce zpívat. Zůstala jsem jen v triu, zpívání v téhle komorní partičce je mi mnohem bližší, byť nemáme tolik kšeftů, jako jsem měla v době, kdy jsem zpívala s kapelou Celebration. Jenže já z muziky, přesněji řečeno z tohohle typu nájemního hraní, už dvakrát málem vyhořela a přijde mi, že jsem hodně mladá na to, abych vyhořela z toho, co jsem si celý život přála dělat. Takže hraju míň a na část živobytí si vydělávám za barem.“
Co se stane, to se stane, říká mladá zpěvačka
Už jsme toho napovídali dost, bereme Lojzu a vyrážíme do prosluněných ulic. Vika mi ještě cestou vypráví o koncertech, jež připravuje na podporu desky Zpověď, souvisí to s kavárnou, kterou jsme právě opustili. „Čtrnáctého května chystám ve spolupráci s Kolektorem koncert s mojí kapelou, tedy s Rainerem a Samkem Barcíkem. Chceme podpořit desku a věříme, že naživo bude znít ještě líp než doma v reprácích. Už jsme v Kolektoru dvakrát hráli a měli jsme úspěch, i když uvnitř je docela problém se zvukem. Proto se tentokrát přesuneme ven, před Veletržák.“
Cestou na tramvaj se ještě ptám, jestli Vika o své kariéře přemýšlí i v určité perspektivě. Má nějakou profesní metu? „Snažím se nemít přemrštěná očekávání, už jsem se kvůli tomu párkrát spálila,“ odpovídá po chvilce váhání. „Lepší je klást si průběžně splnitelné cíle – a co se stane, to se stane. A pro letošek mám cíl jediný: nemuset tolik chodit do práce. Mám tu naši Cobru ráda, je tam skvělá parta a asi nejlepší šéfové, jaké si člověk v gastru může přát, ale už se cítím unavená. Když musím přes den do práce a večer pak jedeme hrát, je toho na mě dost, emočně i fyzicky. Chtěla bych se dostat do pozice, kdy by pro mě byla práce v baru zábava plus stabilní peníze – a tu druhou polovinu života aby mi už pokrývala jenom hudba. A úplně nejlíp moje hudba!“
