„Je to jako u lidí. Hřebci jsou dominantní a klisny náladové“

Pro Jana Jelínka z Velenic na Nymbursku jsou koně smyslem života.

Na první pohled velmi skromný člověk, který obětuje své koňské lásce celý svůj život. Takovým dojmem působí při návštěvě týdeníku Sedmička v rozlehlém statku ve Velenicích Jan Jelínek. Každodenní dřina u koní je pro něj koníčkem. A slaví i úspěchy. Den poté, co vznikl rozhovor, odcestoval do Itálie na světový šampionát ve vozatajství.

Nemohu se na začátek zeptat jinak: jak jste se ke koním dostal? Dětství jste trávil ve Zruči nad Sázavou. Tatínek tam chodil do jedné hospody a občas mě bral sebou. A hned u té hospody byl mlýn, kde měli koně. No, a později už jsem nechodil do hospody pro tátu, ale radši do mlýna za koňmi.

Takže láska na první pohled? Určitě. Od těch osmi let jsem začal u koní pracovat a vydrželo mi to dodnes.

A jak se vaše láska vyvíjela dál? Absolvoval jsem kladrubské učiliště, obor chovatel koní. Na praxi jsme jezdili na dostihy. Po vyučení jsem pracoval asi deset let u koní právě v Kladrubech. Pak jsem ale utrpěl vážný úraz nohy…
Můžu se zeptat, co se stalo?
Při skákání se na mě převrátil kůň a přerazil mi nohu v kotníku.

To mi je líto. Ale od práce s koňmi vás to neodradilo, že? Přesně tak. Nastoupil jsem pak do stáje v Kladrubech, kde se zapřahali mladí koně. A pak přišel další důležitý moment. Naše stáj odprodala několik hřebců do Německa a potřebovala někoho, kdo by tam na měsíc jel, aby novým majitelům v začátku pomohl. No a z měsíce bylo najednou měsíců sedm. Právě tam jsem potkal člověka, který se věnoval závodům se spřežením.

Tam jste se tedy seznámil s vozatajstvím, kterému se nyní věnujete? Ano, mohlo mi být tehdy tak osmadvacet let. U toho kamaráda v Německu jsem absolvoval celý výukový proces. Skládal se z šesti let praxe a ze závěrečné zkoušky, po které jsem získal titul učitele vozatajství a vrátil se do Čech. Od té doby se věnuju učitelství vozatajství a výcviku mladých koní do zápřeže.

Je o tenhle poněkud netradiční sport zájem? Řekl bych, že je. Vzniká hodně nových míst, kde se začínají pořádat závody.

Jak vypadá váš bežný den? Třemi slovy: práce, práce, práce (úsměv). Ale také bych mohl říci: zábava, zábava, zábava, protože pro mě je práce kolem koní zábavou a také zaměstnáním, které je mým koníčkem.

Tak to je vysněná kombinace snad všech lidí… Ano, je to tak, ale s velkým „ale“. Protože pro tohle spojení musejí být podmínky a hlavně pochopení rodiny. Velké plus je, že jsme se s manželkou seznámili právě u koní, takže má s mojí vášní velkou toleranci.

Dobře. V kolik tedy třeba vstáváte? V pět ráno, hned jdu nakrmit koně. Zvířata dostávají krmení jako první, teprve až pak snídám já. Pak dovedu koně do výběhu a čistím boxy. Připravím krmení na poledne a po něm začíná dril s jednotlivými koňmi. Každý má svůj vlastní harmonogram výcviku, všechno si píšu (ukazuje objemnou složku papírů, kde je přesně rozepsán program každého z koní – pozn. aut.).

Je nějaký rozdíl v chování koně a klisny a také vašeho přístupu k nim? Určitě, to je stejné jako u lidí (úsměv). Hřebci jsou dominantní, rádi se prosazují. Chování klisen je více náladové, pracuje se mi s nimi trochu hůř. Na závodech je pořád víc valachů a hřebců a méně klisen.

Venku ve výběhu jsem zahlédl malé hříbě. Poznáte už po narození, zda bude kůň vhodný pro vozatajství? Ano, jisté předpoklady jsou evidentní už v takhle raném věku. Nesmí mít strmé nohy a naopak mít plošeji postavené lopatky. Měl by to být také „delší“ kůň. Dříve to bylo tak, že se do vozatajství dávali podřadní koně, kteří neprošli výcvikem. Dnes už je to obráceně. Kůň pro vozatajství musí být na špičkové úrovni, pracovat sám a zvládat všechny tři složité disciplíny, které tvoří vozatajský sport.

Můžete ty disciplíny přiblížit? Hlavní důraz je kladený na drezůru. Právě předpoklady pro drezuru mají největší vliv na výběr koní pro vozatajství. Pak je maraton, neboli kros, kde se jede několik kilometrů těžkým terénem. Závěrečnou disciplínou je parkúr. Jezdí se mezi kuželi na čas. Výsledky ze všech tří disciplín se pak sečtou a určí celkový výsledek.

Kterou z trojice disciplín máte nejraději? Asi kros, je nejvíc adrenalinový. Navíc patnáct kilometrů je pro koně pořádná štreka. Jak je v dnešní době složité se prací s koňmi uživit? Náročné to je, ale vyžít se dá. Je to takový stále plynoucí kruh. Peníze, které vydělám tréninkem, jdou zase zpátky do koní. Problém je, že člověk nesmí z tohoto koloritu vypadnout, takže vlastně ani nemůžu marodit. Nemocný jsem nebyl dobrých deset let… No, a víkendy a svátky neznám.

Jak jsou budoucí vozatajové ve vašich kurzech učenliví? Někteří více, jiní méně. Není nouze o vypjaté okamžiky. Mnozí z nich jsou dost tvrdohlaví a nenechají si vysvětlit, jak zapřahat a podobně.

Co považujete ve vozatajství za svůj největší úspěch? Určitě účast na letošním mistrovství světa v jednospřeží, kam teď odjíždím. Jedu s vlastním koněm, kterého jsem si vychoval. Ale je to moje premiérové mistrovství světa, pojedu si to do Itálie hlavně užít a přehnané cíle si dávat nemohu.

Vrátí se vám vůbec náklady na cestu a pobyt v Římě? Nevrátí (vyrovnaný pohled). Jedeme propagovat hlavně svou práci a chov, užít si to. To pro nás bude ocenění.

Máte i jiné koníčky než vaše koníčky? (úsměv) Koníčky by byly, ale není čas.

A kdyby přece jen nějaký zbyl? Mám rád filatelii a rád čtu, takže bych se pustil do nějaké pěkné knihy. Nebo vyrazil na výlet na kole.

Pane Jelínku, povídáte se se svými koni? Povídám, často…

A odpovídají? Moc ne (smích). Ale někdy tuším, co by chtěli říct.