Psal se rok 1968 a v chmurném prostředí pardubického krematoria se zrovna rodil jeden z klenotů českého filmu, Spalovač mrtvol od režiséra Juraje Herze. Ve své životní roli tu mezi starými pecemi vyvolával mrazení v zádech Rudolf Hrušínský.
Dnes už pece svému účelu neslouží. Krematorium se proměnilo. V devadesátých letech minulého století přibyla nová budova a s ní moderní pece. Než se ale tělo dostane až k nim, urazí dlouhou cestu, která trvá zpravidla několik dní. Spolu s pracovníky krematoria jsem její část poznal.
„Lidé často umírají v nemocnicích nebo domovech důchodců. To pro ně jedeme teprve ve chvíli, kdy je všechno připravené,“ říká jeden z pracovníků pardubického krematoria Luboš Tichý. Poměrně často vyráží pohřebním vozem i k domům či bytům, pokud lidé zemřou doma. „Nejdřív musí tělo ohledat lékař, takže když přijedeme, je už většinou na místě. Pokud je to navíc úmrtí beze svědků, například že lidé přijdou na návštěvu a najdou někoho mrtvého, musí přijet i policie. To pak tělo vezeme na patologii, kde udělají pitvu, a teprve druhý den jej převezeme do krematoria,“ popisuje Tichý první momenty po smrti.
Rakev za desítky tisíc
V autě mají zaměstnanci nachystanou rakev, takzvanou „převozku“. „Je to taková ta nejběžnější rakev. Buďto v ní už nebožtíka necháme, nebo si potom rodina vybere jinou schránku. Existuje mnoho druhů, které jsou různě drahé. Ty obyčejné stojí okolo tří a půl tisíc korun, ale samozřejmě může být i rakev za deset nebo dvacet tisíc. To už záleží na rodině, jakou chce a taky jaké má možnosti,“ podotýká Tichý.
Typ rakve je třeba vybrat i s ohledem na to, jestli bude nebožtík pohřben do země, nebo jestli jej čeká kremace. „Pokud se ukládá do země, musí být pevná, dubová a se zinkovou vložkou. Pokud jde rakev do hrobky, musí být vložka ve dvou vrstvách, je to kvůli bezpečnosti, pokud třeba člověk měl nějaké nemoci a tak,“ popisuje muž, který v pardubickém krematoriu pracuje už osm let. „Rakev určená ke kremaci většinou žádnou zinkovou vložku nemá. Občas se ale vyskytne nutnost zpopelnit i rakev se zinkovou vložkou. To je například po převozu ze zahraničí,“ dodává.
Čas, kdy se mrtvola ukládá do rakve, je také různý. „Nejčastěji ji odvezeme na speciálních nosítkách, se kterými se dá dobře manipulovat i ve schodech nebo ve výtahu, a teprve tady ji přendáme do rakve. Je to nejjednodušší. Ale stane se, že rodina chce odvézt mrtvého v rakvi už z bytu, nebo že jej třeba chce přendat před domem. Snažíme se vždycky vyhovět přání zákazníka,“ vysvětluje Tichý.
Hudba pro mrtvého?
Stěny pohřebního vozu jsou izolované a v případě potřeby mohou zaměstnanci dovnitř nasadit i chladicí zařízení. „Pokud jezdíme jen po okolí, tak je to zbytečné. Ale taky někdy jedeme třeba do zahraničí, a tam už je to potřeba. Obzvlášť v létě,“ popisuje Tichý.
Překvapují mě velké reproduktory zabudované v zadní části pohřebního vozu. „To pouštíte nebožtíkům rádio?“ ptám se s úsměvem. „Ne, ale občas se hodí při pohřebních průvodech. Pokud není na pohřbu kapela, auto jede v čele průvodu a můžeme pouštět smuteční hudbu,“ uvádí Tichý věci na pravou míru.
Po převozu do krematoria je potřeba každého nebožtíka pečlivě zapsat a zaevidovat. „To je samozřejmě důležité. V tomhle se nesmí udělat chyba, aby se třeba nestalo, že na obřad nachystáme někoho jiného. Radši všechno třikrát kontroluju,“ vysvětluje Tichý.
Pak rakev pohřebáci zavezou do velkého chladicího boxu. „Tam je jeden stupeň Celsia a tělo tam může být nejdéle týden. Pokud se stane, že se na obřad a zpopelnění čeká déle, musíme jej umístit do jiného boxu, kde je už minus deset,“ vysvětluje.
Před obřadem je třeba mrtvého člověka upravit. „Někdy ho obléknou lidé doma, ale většinou to děláme my. Je to jednodušší, navíc máme zkušenosti. Radíme pozůstalým, že nejlepší je obléci mrtvého do toho, co měl rád. I když to není zrovna černý oblek. Občas je potřeba oblečení nějak upravit, protože dostat někoho po šedesáti letech do obleku, ve kterém maturoval, nemusí být snadné,“ říká Tichý.
Někdy je třeba zvýraznit mrtvému oči či ústa, k tomu poslouží obyčejná líčidla. „Občas nám lidé říkají, že mrtvý vypadá lépe než v posledních chvílích života,“ líčí Tichý.
Přesně podle protokolu
Když nastane čas obřadu, rakev putuje z chladicího boxu k hydraulické zdviži. Ta ji vyveze do velké obřadní síně přibližně patnáct minut předtím, než začíná smuteční akt. Přibližně stejně dlouhou dobu mají zaměstnanci na to, aby odklidili květiny a nanosili nové, které už jsou připravené v zadní místnosti. Každý věnec či květina má své místo. „Je to podle protokolu. Nejčestnější místo je nalevo u rakve, pak napravo u rakve, pak druhé zleva a tak dále. Na ty se dávají květiny od nejbližších příbuzných. Nebo se to samozřejmě upraví podle přání pozůstalých,“ říká muž, který se stará o obřady ve velké síni krematoria.
Když je všechno nachystané, přichází nejbližší pozůstalí, aby vše zkontrolovali a provedli identifikaci. Tedy aby se na vlastní oči přesvědčili, že v rakvi leží opravdu ten, kdo má mít pohřeb. „Je to i možnost posledního soukromého rozloučení,“ říká vedoucí divize Pohřební služby a krematoria Služeb města Pardubic Pavel Ježek, který má provoz krematoria na starosti. Pokud je vše v pořádku, mohou síň zaplnit smuteční hosté.
Do velké síně v pardubickém krematoriu jich většinou chodí okolo padesátky, vejde se jich tam ale přibližně třikrát tolik. Pro komornější rozloučení je nachystaná malá obřadní síň. „Stává se, že jsou tam dva tři lidé. Malá síň je ideální do patnácti lidí, pak už by se nevešli,“ podotýká Tichý.
Smuteční pátky
V některé dny jdou obřady za sebou v rychlém sledu. Nejexponovanějším dnem je pátek. „Když je ve velké síni sedm obřadů a v malé třeba dalších pět, nezastavíme se. Všechno musí běžet podle plánu, protože zpoždění by mohlo posunout následující obřady. Pak nemáme čas ani na svačinu,“ říká sympatický pohřebák.
Obřad je poměrně krátký, trvá okolo dvaceti minut. Pardubické krematorium začalo jako první používat obrazovku, která visí nad rakví. Ta je propojená s počítačem a dá se využít na cokoli. Buďto na ní svítí jméno s daty narození a úmrtí, nebo se promítají obrázky ze života zemřelého. „Hodně se to využívá především u mladších lidí. Lidé donesou na cédéčku fotky, někdy i hudbu,“ říká Tichý.
Rakev sjíždí na katafalku dolů, obřad končí. Smuteční hosté odcházejí kondolovat pozůstalým a nebožtíka čeká poslední cesta dlouhou chodbou ke kremační peci. Stará žároviště, známá z filmu Spalovač mrtvol, byla přímo pod obřadní síní. Teď už fungují nové pece v přistavěném moderním traktu. Topič na vozíku přiváží rakev, a když je čas, na pohyblivém zařízení ji posouvá do pece. Tam je přibližně tisíc stupňů a než rakev i s nebožtíkem shoří na popel, trvá to hodinu a deset minut.
Pak už nezbývá než vsypat popel do urny. Tu si pozůstalí mohou vyzvednout, uložit do kolumbária či urnového háje nebo zařídit rozptyl či vsyp. „Rozptyl je v současné době nejčastější. Když je tepleji, třeba v květnu či červnu, je možné udělat rozptylový obřad. A pak už se nemusí pozůstalí o nic starat. Při vsypu se vyvrtá díra do země, kam se vejde popel ze čtyř uren. Za místo na vsypové louce už se ale musí platit nájem jako za každý jiný hrob,“ uzavírá vedoucí krematoria Pavel Ježek.
