Na osmdesát roků, které slavil Jiří Suchý v minulých dnech v Olomouci, rozhodně všestranný umělec nevypadá. Jeho věku ale nenasvědčuje ani na minutu naplánovaný a velmi nabitý program. Příjezd, slavnostní oběd, rozhovory, vystoupení na vernisáži, divadlo, přijetí u arcibiskupa, převzetí doktorátu, beseda… Suchý vměstnal do dvou dnů tolik, co jiní do dvou týdnů. Aniž by dal najevo stopu únavy. A večer na jevišti byl opět on tím, kdo udával takt. „Je to tím, že můžu dělat to, co mě baví,“ říká zakladatel divadla Semafor.
Jak se vám v Olomouci líbí?
Uvítali mě tady způsobem, který mi skoro až působí trauma. Dostal jsem dary, které si nezasloužím, a mám trochu strach, aby mi to nestouplo do hlavy. Výstava ve Vlastivědném muzeu je opravdu velkolepá a velmi vkusná. Je tam vlastně vše. Dokonce jsem se já sám o sobě dozvěděl, kde jsem všude hrál, a viděl se v kostýmech, o kterých už dnes ani nevím. Říkali jsme si s Jitkou Molavcovou, že až přijedeme do Prahy, musíme udělat něco pro to, aby se fandové Semaforu přijeli do Olomouce podívat.
Vzpomínáte někdy na představení, která jste na Hané sehrál?
Hrávali jsme v divadle na náměstí, ale hlavně v hodolanském divadle. Hráli jsme tam třeba Smutek bláznivých panen nebo Kytici. Vzpomínám si, že když jsme jednou v Hodolanech hráli hru Jonáš a tingltangl, paní s pánem uprostřed se najednou rychle zvedli a opouštěli sál. Ona paní se smála tak, že musela z představení rovnou do porodnice.
Jak se vám líbilo aktuální divadelní představení? Prostředí Moravského divadla je přece jen něco jiného, než na co jste zvyklý v Dejvicích.
To je pravda. V našem domovském divadle je velmi blízký kontakt s diváky. Ale představení v Olomouci se každopádně velmi vydařilo, což bylo znát i z aplaudování. Jen jsem si nebyl jistý, jestli si něco takového vůbec zasloužím. Vlastně ani nemůžu říci, že by to bylo klasické představení. Byl to spíše takový dárek, který si dávám sám a nechal jsem své přátele, aby se koukali, jak si jej dávám. Půvab tkvěl v tom, že jsme si písničky obzvlášť nepřipravovali, ale některé mají světovou premiéru. Ale tomu večeru to nevadilo. Stejně jako když se sejdou kamarádi, taky nikdo neočekává secvičenou choreografii. Tuto atmosféru jsem chtěl dostat na jeviště.
Také jste přebíral doktorát na univerzitě. Potěšilo vás to?
To bylo velké překvapení. Dostávám jen doktoráty na Moravě. V Brně jsem jeden dostal od Janáčkovy akademie múzických umění. Nejkrásnější na tom je, že mám čtyři měšťanky a dva doktoráty.
A jste už desítky let v učebnicích.
Ale za to já nemůžu. Mě tam prostě dali a já jsem se nemohl bránit. Vím, že ze mě může někdo dostat za pět, třeba když to nebude ovládat, protože jsem učební látka. S tím se já musím smířit.
Celé představení jste suverénně odzpíval, ani jste se nezadýchal, a na konci jste ještě napoprvé sfoukl svíčky na dortu. Děláte před vystoupením nějaké speciální dechové nebo hlasové cvičení?
Ne, nic takového jsem nikdy nedělal. Když mám někde představení, tak přijdu půl hodiny předtím na místo, pak zpívám a hraju a po představení jdu zase domů. Nikdy by mě nenapadlo dělat nějaká podobná cvičení.
Máte nějaký recept na to, jak být fit i ve vysokém věku tak jako vy? Můžete poradit ostatním?
Nevím, čím to je. Mně se to tak dělá samo, nic pro to nepodnikám. Mám pořád hodně práce. A i když to dá námahu, mám to štěstí, že to, co dělám, mě baví. A proč jsem fit? Možná je to tím, že nekouřím, nepiju a nesportuju.
Takže si nikdy nedáte ani kapku alkoholu?
To zase ne, ale piju s mírou. Dám si dvě deci vína a na ty další dvě už nemám chuť. V životě jsem se opil vlastně jen dvakrát. Poprvé, když jsem v mládí odjížděl na vojnu. Nakoupil jsem tehdy nějaké vodky na podnikovou rozlučku. Když jsem na oslavu přišel, byli už všichni pod parou a já se zastyděl, že také nejsem. Tak jsem to rychle dohnal.
A podruhé?
To bylo v Karlových Varech. Tam jsem sice nepil mnoho, ale nedopadlo to dobře.
A sportovat jste někdy zkoušel?
Pamatuji si, že ve dvanácti letech jsem hrál fotbal. Klukům, kteří hráli, chyběl jeden člověk do počtu. Už asi ve druhé minutě se mi podařilo dát gól, ale do špatné branky. Tak mě vyloučili.
Třeba jste fit díky vašemu pověstnému optimismu. Byly doby, kdy jste optimismus ztrácel?
Řekl bych to takhle: právě v těžkých dobách jsem ho měl nejvíc. Protože jsem věděl, že jedině díky tomu ty těžké doby překonám. A právě to mě vždycky nabudilo.
Kdy to například bylo?
Hodně nenormální stav byl v takzvané normalizaci, kdy jsem nesměl skoro nic. Anebo když přišla povodeň a sebrala nám divadlo. Ale bylo toho více. Jednou nám za té minulé éry dokonce divadlo zavřeli. A téměř týden jsme museli jednak vracet vstupné a jednak existovat dál. Nakonec díky několika lidem se to podařilo prorazit.
Když srovnáte třeba šedesátá léta, kdy jste byl jednou z hlavních ikon showbyznysu, řekl byste, že se jeho dnešní zákonitosti od tehdejších liší, nebo funguje pořád stejně?
Myslím, že funguje pořád stejně. Ale přiznám se, že současný život showbyznysu zase tak moc nesleduji. Showbyznysovou scénu jsem vlastně opustil už dávno, poněvadž to je doména další generace. Tam se jim nebudu cpát. A dělám si divadlo v Praze. Nejen tam, ale všude, kam přijedeme, je velice úspěšné. To mi úplně stačí ke štěstí.
Někteří textaři píší jen v přírodě, jiní doma zavření v místnosti jen s papírem a tužkou. Jak tvoříte vy?
Můžu tvořit kdekoli. O přestávce v divadle, doma, při chůzi… Když jdu po ulici, mám s sebou papírek a v rytmu kroků mě napadají verše.
Takže jste workoholik, nebo máte spíše přemíru líbajících múz, které se na vás slétají?
Já vám nevím. Dokonce jsem o tom nikdy neuvažoval. Prostě si píšu a baví mě to. Je to, jako když někdo luští křížovky.
Na plakátku na olomouckou výstavu hrajete na květinu jako na příčnou flétnu. Vy máte nějaký speciální vztah k tomuto nástroji?
To jsem udělal proto, že délka květiny vyhovovala délce flétny. Tak nějak mě to napadlo, chtěl jsem, aby ten leták byl něčím jiný. Rád dělám věci jinak a originálně.
Na vernisáži i v divadle byla jasně vidět obrovská sehranost s Jitkou Molavcovou. Když srovnáte partnery, se kterými jste účinkoval, v čem se nejvíce lišili?
Měl jsem za celou dobu vlastně jen dva partnery, Jiřího Šlitra a teď Jitku Molavcovou. To jsou lidé, se kterými se dokážeme výborně doplňovat. Vzájemně poznáme, kde jeden něco dořekne, a druhý může replikovat. Když jsem hrával například Kytici s Josefem Dvořákem, tak ten byl takový živel, že jsem musel čekat, až se nadechne, abych mohl v té pauze něco říci. A to není to správné souznění. Chtěl jsem odjakživa pracovat ve dvou. A nikdy mě nenapadlo, že by to mělo být jinak.
Čím to?
Možná tím, že jsem se neinspiroval jako Dvořák Vlastou Burianem, ale už odmala jsem zbožňoval Voskovce a Wericha. A do kina jsem chodil na Laurela a Hardyho. Ty dvojice mě zkrátka fascinovaly.
V nové hře Hodinou jdou pozpátku se vracíte v čase nazpět. Proč jste se tak rozhodl?
Vracím se do baru roku 1938. Dva ze štamgastů jsou velmi praktická žena, kterou hraje Jitka Molavcová, a dekadentní básník, kterého ztvárňuji já. Střetávají se tam dva světy, a dochází tak k prazvláštním situacím.
80 let Jiřího Suchého
1931 - 1. října se narodil v Plzni
1936 - přestěhoval se do Prahy
1944 - poprvé ve filmu, zahrál si kompars ve snímku Sobota
1947 - začal pracovat jako grafik v ateliérech Reklamní tvorba
1956 - v klubu Reduta se seznámil s Jiřím Šlitrem
1959 - spolu se Šlitrem založil divadlo Semafor, hned s první hrou Člověk z půdy měli obrovský úspěch
1962 - premiéru měl kabaret Jonáš a tingltangl, jedna z nejúspěšnějších her Semaforu
1964 - podílel se na vzniku filmového muzikálu Kdyby tisíc klarinetů
1965 - pro Pavlínu Filipovskou napsal hit Včera neděle byla, prodalo se ho rekordních 341 tisíc
1969 - Jiří Šlitr zemřel za nevyjasněných okolností na otravu svítiplynem
1972 - úspěch měla hra Kytice, přepracování Erbenových balad
1977 - odmítl podepsat Antichartu, narostly jeho problémy s cenzurou
1990 - rozkol v Semaforu, odešel Miloslav Šimek a Josef Dvořák
2002 - povodně zničily scénu Semaforu
2005 - otevřel úplně nové divadlo Semafor v Dejvicích
