Jsem věčná hledačka univerzální krásy, říká designérka Lucie Koldová
- Svou houževnatostí a nadšením pro design Lucie Koldová vždy mířila vysoko. Leta byla uměleckou ředitelkou české značky osvětlení Brokis. Nyní míří k větší autorské volnosti.
- Místy zběsilé tempo uznávané designérky zklidnil až příchod druhého dítěte. „Došlo mi, že život je dlouhý. Určitě nechci za pár let vyhořet, a tak jsem cíleně začala zpomalovat.“
- Trendy sice vnímá, ale razí si svou cestu. Svítidla podle ní nejsou boty, aby se jejich módní tvary měnily každých pár měsíců.
Před pár týdny oznámila na svém instagramu, že po více než třinácti letech opouští pozici umělecké ředitelky české značky osvětlení Brokis. Lucie Koldová neodchází zcela, v příštím roce by měla představit novou společnou kolekci. Pro tento krok se podle svých slov rozhodla, aby získala větší volnost, příležitost k novým spolupracím a třeba i větší prostor pro autorskou tvorbu. „Není to tak, že bych teď za Brokisem udělala tlustou čáru,“ upřesňuje Koldová. „V designu říkáme, že nechceme dělat revoluci, ale evoluci. A to samé dělám teď sama u sebe. Cítím, že bych svůj potenciál ráda rozvíjela s nějakým dalším klientem nebo sama za sebe. Zkrátka jsem dospěla k tomu, že potřebuju nové impulzy.“
O tom, že by se je chystala hledat v jiném oboru, nemůže být řeč. Na kontrolní otázku, jestli neměla někdy chuť skončit s designem jako takovým, se Lucie Koldová zatváří, jako kdyby ji vůbec nedokázala pochopit. „Design je jedno z nejkrásnějších povolání, jaké si umím představit!“ odpoví vzápětí. „Představuje pro mě možnost aktivně vytvářet věci, které kultivují prostředí a zlepšují lidem den.“ A shrnuje tak to, co je pro ni jako designérku podstatné: důraz na samu tvorbu, vysoké estetické nároky i velké pracovní nasazení. Ze svých profesních úspěchů má radost a váží si všech ocenění, jež během svého působení nasbírala – naposledy zkraje letošního roku cenu EDIDA, ELLE Decoration International Design Awards 2026 v kategorii Sedací nábytek. Vnímá je však jen jako milníky na nikdy nekončící cestě.
Vždy jsem věděla, za čím si jdu
Houževnatost a nadšení v sobě Lucie Koldová pěstovala už od mala, kdy se věnovala atletice na vrcholové úrovni a stala se juniorskou mistryní v trojskoku. Jak sama říká, právě sport ji naučil překonávat vlastní limity, jít si za svým cílem a nevzdávat se. K tomu se přidala přirozená touha po perfektních výsledcích a po tom dělat věci poctivě a kvalitně. Když se po střední rozhodovala, kam dál, ještě neměla jasně vytyčený směr. Hlásila se na několik různých vysokých škol, mimo jiné i na UMPRUM. Napoprvé to sice nevyšlo, ale další rok v přijímačkách uspěla a nastoupila do Ateliéru produktového designu k Michalu Froňkovi a Janu Němečkovi. Od té chvíle byl směr jasný.
Její kariéra začala strmě stoupat hned po dokončení studií. V roce 2010, v 27 letech, získala Lucie Koldová ocenění Czech Grand Design v kategorii Objev roku. Tentýž rok se přestěhovala do Paříže, kde pracovala ve studiu designéra Arika Levyho, a současně zahájila spolupráci se značkou Brokis, jež se specializuje na designová osvětlení. V souvislosti s tím zmiňuje schopnost být ve správnou dobu na správném místě. Jak ale sama podotýká, jen to samo o sobě nestačí, důležité je být také připravený. „Mně se staly úžasné věci, ať už šlo o setkání s Arikem Levym, Marcelem Wandersem, nebo s dalšími designéry ze světové scény. Nikdy jsem se nenechala zaskočit, naopak jsem těm situacím šla naproti. A pokaždé jsem na ně byla připravená, věděla jsem, co říct a za čím si jdu. Byl to pro mě přirozený vývoj.“
O dva roky později spolu s kolegou Danem Yeffetem byli na Czech Grand Designu vyhlášeni designéry roku. Ocenění si odnesli za kolekci svítidel Shadows, lampu Versa, zrcadla Iconic Mirror a Private Mirror a lavičky Urban Islands. V tu chvíli Koldová cítila, že se její francouzská etapa chýlí ke konci. Založila vlastní Lucie Koldova Studio a v mezičase sice úspěšně složila přijímací zkoušky na prestižní Royal College of Art v Londýně, nakonec ale na školu nenastoupila. Prý neměla pocit, že by ji dokázala posunout ve směru, kterým se již vydala. Místo toho se vrátila zpátky do Prahy, mimo jiné aby byla blíž sklárně v Janštejně, která vyrábí produkty pro Brokis. Že šlo o správné rozhodnutí, se potvrdilo v roce 2013, kdy se Koldová stala její uměleckou ředitelkou.
Designérka pro Brokis navrhla sedmnáct kolekcí svítidel, z nichž hned první, Muffins, získala rychle pozornost nejen v Česku, ale i v zahraničí. Následovaly neméně úspěšné kolekce Macaron a Balloons. Druhou zmíněnou považuje Koldová za svou přelomovou: „Prvotina je vždycky důležitá a zásadní, zvlášť když se povede. Ale pro mě coby tvůrce byla významnější kolekce Balloons. Puristický objekt – celistvá skleněná bublina se zdánlivě levitujícím reflektorem uvnitř a přiznaným kabelem – mě dodnes baví a vlastně mě i vystihuje coby designérku.“
Synergie jako odměna
Od té chvíle jde Lucie Koldová od úspěchu k úspěchu. Když má vyzdvihnout ten, který sama považuje za největší, zmíní relativně nedávný projekt: rekonstrukci šumperského hotelu Perk z roku 2023. Zde totiž měla možnost nahlédnout na produktový a částečně i interiérový design z jiného pohledu, než byla dosud zvyklá: „Najednou se nemůžete mazlit s návrhem ve studiu tak dlouho, dokud nemáte dokonalý ideál, ale musíte akceptovat prostor, navnímat ho a produkt mu přizpůsobit.“ Také za tuto realizaci si Koldová odnesla ocenění, a to v soutěži Interiér roku, kategorie Veřejný interiér I.
Samozřejmě ani jí se nevyhnuly negativní zkušenosti. S trpkostí vzpomíná hlavně na neuskutečněnou spolupráci s prestižním belgickým výrobcem zahradního nábytku, jež krachla těsně před podpisem smlouvy. Designérčině dceři byly v té době tři měsíce, přesto Koldová absolvovala cesty do zahraničí a věnovala chystané spolupráci, která už byla ve fázi výroby prototypů, spoustu času a energie.
Neúspěchy ale vnímá jako součást svojí práce: „Něco se nepodaří, ale o to více si pak užíváte, když se spojíte s někým, kde od prvního okamžiku cítíte vzájemnou synergii.“ Zrovna takovou spolupráci momentálně prožívá se značkou LD Seating, pro niž navrhuje řadu křesel a pohovek. Uvedení se dočká již v červnu, kdy se představí klientům z řad architektonických studií. Oficiální launch pak proběhne na podzim v rámci festivalu Designblok. Ani na zahraničí po nepříjemném zážitku nezanevřela. Nejsilnějšími trhy jsou pro ni nyní Německo a Benelux, s několika zdejšími firmami už spolupracuje a chystají se další projekty.
Díky dětem
Ač nemá pocit, že ze sebe již vydala všechno a kráčí stále kupředu, v posledních letech Lucie Koldová dospěla k uvědomění, že by měla ubrat na tempu. „Došlo mi, že život je dlouhý. Pořád jsem se hnala jako dostihový kůň a měla pocit, že musím do čtyřiceti všechno stihnout. Jenže co pak? Určitě nechci za pár let vyhořet, a tak jsem cíleně začala zpomalovat.“
K novému sebenastavení dospěla díky svým dětem, které si žádají její pozornost a pomohly jí tak zjistit, že v životě nejde jen o práci. „Mívám tendenci se do tvorby úplně ponořit. Jako by existoval jen svět designu a nic ostatního mě nezajímalo. Z tohohle mě děti vytáhly a ukázaly mi, že je hezké se občas prostě jen projít.“ Ještě to první zvládala s místy workoholickým nasazením. Díky flexibilitě její práce se designérce dařilo kloubit kariéru s mateřstvím. Mnohokrát si však sáhla velmi hluboko. A jen její houževnatá nátura zajistila, že to nebylo až úplně na dno.
Pak ale přišlo druhé dítě a času na práci začalo ubývat. Utekly jí tak některé zahraniční příležitosti, jichž se místo ní chopili její bezdětní kolegové z branže. „Byla doba, kdy jsem musela volit a bylo to pro mě hrozně těžké. Po letech jsem ale dospěla do stavu, kdy musím volit a je to pro mě snadné. Vím, že možnosti tu jsou, ale už se necítím povinna je využít ani se necítím být o ně ochuzená. Čas s dětmi a rodinou vnímám jako obrovské privilegium. Mateřství jsem si vybrala, zvládla ho i s profesí ustát a jsem ráda, že jsem se toho nezalekla,“ hodnotí zpětně designérka.
Svěřit studio do rukou spolupracovníků podle ní nepřipadalo a nepřipadá v úvahu. Koldová je toho názoru, že její práci nelze předat a mnohdy ani delegovat na druhé. Design produktů považuje za tak pocitovou a osobní záležitost, že si neumí představit, že by ji na jejích zakázkách mohl zastoupit kdokoli jiný. I po letech tak Lucie Koldova Studio tvoří sama Lucie Koldová spolu s jediným kolegou, o němž prohlašuje, že jsou na sebe dokonale napojení. Vize studia byla vždy zacílena na špičkový design, který potřebuje uzrát.
Má každé zboží svého kupce?
Přece jen však existuje věc, jež energickou Koldovou na její práci netěší: časové prodlevy mezi jednotlivými kroky. Jako příklad uvádí čekání na vzorky materiálů v interiérovém designu, které jí ne vždy po kvalitativní stránce vyhovují, a tak si musí vyžádat nové a celý postup zopakovat. Čekání se tak prodlužuje na dobu, za niž by Koldová danou věc byla schopná navrhnout znovu. Spousta vody kolikrát také uplyne mezi návrhem a uvedením na trh, v některých případech dokonce i pár let. V mezičase značky řeší nejen vývoj samotného produktu či případnou technologii výroby, ale také průmyslové vzory chránící produkt před zkopírováním a padělky.
Zodpovědností Koldové v tomto zdlouhavém procesu je, aby výsledek byl co nejvíce estetický i funkční a samozřejmě aby se prodával. S tím souvisí rovněž cena, která sice může být vysoká adekvátně designu a technologiím, ale nikoli přemrštěná. Designérka zmiňuje jeden ze svých loňských projektů, instalaci na míru vytvořených svítidel pro prestižní architektonické studio. Jejím záměrem bylo návrh poté rozvinout do prodejní kolekce, jenže jedním z použitých materiálů byla frézovaná slitina duralu, jež produkt neúnosně prodražila. Výsledné svítidlo by bylo dvakrát dražší než jakékoli další z portfolia firmy, z předmětu každodenní potřeby se tak stal objekt pro galerie.
To ovšem neznamená, že by Koldová ve své tvorbě přistupovala na kompromisy nebo se nesnažila posouvat limity technických možností. „Řemeslníci to nemají rádi, když jim najednou někdo zvenčí vpadne do zaběhnutých procesů a začne tvrdit, že by se to mohlo dělat jinak. Ale když jdete trochu za hranice dosavadních zkušeností, můžete tím značce zajistit konkurenční výhodu před všemi ostatními.“ Hledání nových přístupů a snaha ponořit se hlouběji do řemesla jsou také příčinou, proč Koldové nevadí navrhovat svítidla nebo sedačky třeba i podvacáté. „Jsem takový věčný hledač univerzální krásy,“ směje se designérka.
Překvapivé proto je, že v případě skla, které i po letech označuje za svůj nejoblíbenější materiál, se nikdy nesnažila zkoušet nové techniky. Má to svůj důvod. Okamžitě si zamilovala to, v čem podle ní Brokis a sklárna Janštejn světově vynikají, což jsou velké, ručně foukané skleněné objemy. Hned po skle zmiňuje beton, ačkoli s ním dosud neměla příležitost příliš pracovat. Podle Koldové se však dobře pojí právě se sklem. Stejně jako kůže, u níž designérka oceňuje její haptické vlastnosti a vůni. Uznává, že v tomto ohledu je poněkud konzervativní a k různým rostlinným alternativám si zatím nenašla cestu. Byť je pro ni původ materiálu důležitý, prim hraje kvalita. A té se podle ní umělá kůže ve srovnání s tou klasickou v designu zatím nemůže rovnat.
Trendy? Svítidla nejsou boty
Lucie Koldová je součástí designérské branže přes patnáct let. Za tu dobu se obor výrazně proměnil a podle Koldové je čím dál těžší se v něm zorientovat: „Všechno se zrychluje a jsme přehlcení marketingem i produkty. Informace na nás skáčou ze všech stran a kolikrát nelze rozpoznat, zda je inspirace původní, nebo jste to už někde zahlédli. V tomhle mají mladí designéři nevýhodu. Zároveň je snadný přístup k informacím i jejich výhodou. Jen je důležité jim nepodléhat nebo je sledovat jen okrajově.“ Sama trendy sice vnímá, ale neřídí se jimi a razí si svou cestu. Jak podotýká, svítidla nejsou boty, aby se jejich módní tvary měnily každých pár měsíců.
Nastupující designérská generace má podle Koldové oproti té její výhodu také v tom, že je lépe obeznámena s otázkami autorského práva, nároků na honoráře a dalšími provozními věcmi, které si ona sama osvojila až tvrdými nárazy během praxe. „Jejich predispozice jsou komplexnější. Není to jen o talentu, ale umějí se i odprezentovat, jsou přesvědčiví a znají svou cenu a hodnotu času.“ Při té příležitosti vzpomene na spolužáka, který byl velmi talentovaný, ale téměř se neprojevoval. Jenže stejně tak nestačí ani sama schopnost sebeprezentace – tvorba musí mít především obsah a hodnotu. Pouze tehdy je možné vystoupat až na vrchol, jako se to povedlo právě Lucii Koldové.
