Špičkové české designérky Monsportová, Handlová a Navrátilová představily svá díla na pozvání e15 magazínu
Sklo, křišťál a nerez se pod jejich rukama mění v dokonalé objekty, které pozvedají každodenní stolování. Ve Winternitzově vile na pražském Smíchově jsme se potkali se třemi designérkami. K jakému stolu usedly a co na něj postavily Eliška Monsportová, Kateřina Handlová a Natálie Navrátilová?
Sklářská designérka Eliška Monsportová, art directorka sklárny Rückl Kateřina Handlová a produktová designérka Natálie Navrátilová se na pozvání e15 magazínu sešly ve funkcionalistickém klenotu od architektů Adolfa Loose a Karla Lhoty, aby v inspirativním interiéru ze třicátých let minulého století představily svá díla. Každá pracuje s jiným materiálem, každou k designu přivedly jiné cesty, ale všechny spojila touha vrátit – nebo spíš dodat – českému designu příběh, potěšení z doteku a respekt.
Skrýt krajinu do skla
Eliška Monsportová se ke sklu dostala na pražské UMPRUM v ateliéru Ronyho Plesla. Tam si uvědomila, že sklo může být nejen obyčejný průhledný předmět, ale i živé médium. Dnes vede v Holešovicích studio Elis Monsport, kde sama navrhuje formy, taví, a především sklo ručně ryje – rytinu chápe jako podpis, jaký žádný stroj nedokáže zastoupit, a jako fyzicky náročnou meditaci – třeba rytá deska o rozměru 2,5 krát dva metry ji stála půl roku práce.
Prvním dílem, které kdy prodala, byla série drobných váziček s abstraktní florální rytinou. Někomu připadaly „divné“, ale právě tou odlišností si získaly sběratele – a Elišku utvrdily v tom, že unikát má svou hodnotu. Nyní se v jejím ateliéru v pražských Holešovicích rodí mnohem monumentálnější kusy. Třeba zrcadlová deska o rozměru 2,5 × 2 metry jí zabrala půl roku práce. „Denně vydržím čtyři hodiny čistého rytí. Je to meditace, během které se napůl dostanu do limbu. Tělo dělá extrémně jemné pohyby, hlava se snaží být teď a tady,“ popisuje.
Za celou kariéru jí praskla jen jedna váza
Bere to jako lekci, jež ji naučila číst tloušťku materiálu sluchem i citem v prstech. Inspiraci čerpá, když vyjde ze svého ateliéru a cestuje. Hory, útesy ostrova Fuerteventura, stíny listů nad hlavou – to vše se otiskuje do rytin. Lidé v jejích dekorech vidí květiny, alchymistické symboly i erotické tvary. „Nediktuji význam. Sklo je zrcadlo i uvnitř, každý si do něj vloží vlastní příběh.“ Proto se Eliška Monsportová nebojí ošoupaných ploch v kolekci Above, preferuje dokonalou nedokonalost. Laser by zvládl rýt s přesností na mikron, ale pro Elišku je nepřijatelný. „Stroj by vzal rukopisu duši.“
Nejčastějšími zákazníky designérky jsou lidé, kteří chtějí i jediný výrazný kus do bytu, hned za nimi interiéroví architekti a hoteliéři. Práce pro luxusní banku se prý od zakázky „niche“ parfuméra liší jen rozpočtem: Zadání zůstává na míru a dílo nese stejný rukopis. Cenu staví z hodin práce a množství materiálu. „Peníze se pořád učím,“ směje se. „Nikdo vám na škole nevysvětlí, jak si ohodnotit půl roku života,“ podotýká.
Doma prostírá lněné ubrousky, vlastní sklenky, karafu a svíčku. Na focení do Winternitzovy vily přivezla celoskleněný stůl foukaný přímo do kamene, v rytém vzoru desky zůstaly stíny letního listoví, a kouřové zrcadlo Cliff inspirované kanárským pobřežím.
Nejkřehčím zážitkem týdne pro ni ale nebylo stěhování delikátních skleněných objektů do funkcionalistické kulturní památky, ale balancování na highline dvacet metrů nad zemí: „Dokonalé vypnutí hlavy.“
Jediné vlastní dílo, o němž Eliška tvrdí, že nikdy neopustí její byt, je malá váza popsaná kresbami vázanými na osobní vzpomínky – soukromá talismanová krajina, kterou už nikomu neprodá.
Křišťál, který řeže světlo
Když se Kateřiny Handlové zeptáte, proč sklo, odpoví prostě: „Narodila jsem se do něj.“ Rodiče – oba sklářští sochaři – ji poslali do Železného Brodu, na stejnou školu, kterou kdysi prošli oni. O jiné dráze neuvažovala, jen krátce pomýšlela na technologii skla na VŠCHT v Praze. Vystudovala pražskou UMPRUM a pustila se do vlastní volné tvorby. Záhy zjistila, že uživit se tak není samozřejmé. Přivydělávala si v baru a jako výtvarnice u filmu, aby mohla platit vlastní objekty. Zlom přinesla designérská nabídka na práci pro firmu Lasvit v Dubaji, kde od roku 2016 pracovala tři roky jako designérka pro region Středního východu. „Dva dny na koncept, hned mítink, pak nový projekt,“ vzpomíná na „brutální tempo“, které ji naučilo rychle se rozhodovat a držet vizi. Tam pochopila, že český křišťál je ve světě synonymem kvality – každý prý zná český hokej, pivo a křišťál.
V roce 2022 přijala roli art directorky sklárny Rückl a její debutová kolekce Hero.ine se stala manifestem ženské odvahy. Následovala svítidla pro Bommu, limitovaná série Unreality, medaile pro MS v hokeji 2024 a naposledy cena Czech Grand Design 2025 – Designér roku.
Debutová kolekce Hero.ine vzdává hold sedmi ženám, které bouraly konvence. Váza Rei odkazuje k fluidním střihům japonské návrhářky Kawakubové – brus je nepravidelný, gestický, ale na dotek sametový. Kus takové vázy se ručně brousí osm hodin, složitější tvary z pozdější série Unreality až dva pracovní dny. Inspiraci Kateřina hledá v architektuře, filmu a v silných ženských příbězích. Nejdřív je pocit, pak hledá formu a ptá se: Co tím chci říct? Křišťál spojuje s kůží či kovem, aby do objektu vnesla napětí materiálů. V komunikaci značky prosadila ucelenější vizuál a citlivější fotografie.
Skleničky a karafy z kolekce Rei navrhla tak, aby lákaly k doteku: „Táta vždycky říkal, že na sklo se nesahá. To si ale já nemyslím. Jsem trochu ADHD, potřebuji pořád něco dělat rukama. Chci, aby se mých věcí lidé dotýkali.“ Možná právě haptika a příběh pomohly, že za světla pro Bommu, kolekci Hero.ine a design medailí pro hokejové mistrovství získala ocenění Czech Grand Design 2025. Přes všechny úspěchy se prý ale ne vždy dokáže pochválit. „Mám pocit, že práce mám před sebou ještě spoustu. A rodiče mě naučili být na sebe tvrdá, neusnout na vavřínech.“
Ostrý minimalismus do každé ruky
Natálie Navrátilová si zvolila jinou designérskou cestu: kov. Už během diplomky na pražské UMPRUM sama zaklepala na dveře nožířské firmy Mikov: Chtěla pro ni navrhnout drobné kancelářské nástroje. Fascinovalo ji malé měřítko, v němž rozhoduje desetina milimetru a každý detail je cítit v prstech. Z dětství si vzpomíná na svůj nejoblíbenější předmět: „Měla jsem takové drobné nůžtičky, které byly kovové, ale měly plastové růžové madlo.“
Kov si vybrala záměrně – působí seriózně, stárne s grácií a vydrží déle než plast. Po kolekci Office (řezací pero, dopisní nůž, pravítko) následoval masivní příbor Boldi pro značku Fabini, který letos získal ocenění Red Dot a nominaci na Czech Grand Design. Filozofie je prostá: funkčnost před estetikou, strohý tvar, dlouhá životnost a úcta k ergonomii.
„Kovy mají trvalou hodnotu. Oproti plastu působí seriózně a nezestárnou po sezoně,“ vysvětluje, proč ji to táhne ke studiu oceli. Když v posledním ročníku školy hledala téma, prohlédla si portfolio Mikovu a okamžitě do společnosti napsala: Chtěla navrhnout nůžky, nůž a řezací pero. Firma byla pro – a Navrátilová se vrhla na modelování. Skici málokdy kreslí, drží je „v hlavě“ a rovnou modeluje ve 3D modelech. „V počítači ale mizí reálné měřítko – když pak vytisknu prototyp, překvapí mě hmotnost i tloušťka,“ přiznává.
Na hmotnosti stavěla příbor Boldi pro značku Fabini. Zadání znělo: Kus, který „něco vydrží“. Výsledkem je masivní příbor, jehož těžiště cítíte hned. Ne každý je ocení, ale právě váha dává příboru charakter a cena Red Dot 2024 potvrdila, že minimalismus může být těžký. O ergonomii rozhodují detaily: křivka rukojeti, vyvážený střed, šířka čepelky. Proto Natálie ruční prototyp vždy připravuje s ohledem na sériovou výrobu.
První kusy testuje sama, pak je rozdá rodině a známým. Z jejich zpětné vazby vyplyne série drobných úprav – změna rádia hrany, desetinka navíc v úchopu, těžiště posunuté o pár milimetrů. „Ergonomie je u těchto formátů všechno. Drobná chyba se okamžitě vrátí v bolesti ruky.“
Když už jsme u lžíce, nože a vidličky, nejvíc ji fascinuje nůž – objekt, který podvědomě vyvolává respekt. Je nabitý emocí ještě dřív, než se dotknete čepele. „Kontrast nebezpečného obsahu a čisté, strohé formy mě baví,“ říká. Proto si nůž z kolekce Office drží asketický tvar bez ornamentu. Funkčnost, detail a pevný charakter – to je pro Natálii Navrátilovou design, který má smysl déle než jednu sezonu.
