Jsou důležitější věci než prachy, říká muž, který se stará o lidi v bídě | E15.cz

Jsou důležitější věci než prachy, říká muž, který se stará o lidi v bídě

Kateřina Wegnerová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Jan Němeček pomáhá lidem na okraji společnosti. Bez psychologa by to zřejmě nedokázal.

Dva roky práce v terénu v Sokolově, další strávená léta ve Varech. Než Jan Němeček usedl do křesla ředitele místní pobočky Člověka v tísni, musel vstřebat spoustu silných příběhů. „V terénu to bylo vlastně každý den. Řešit problémy sociálně vyloučených lidí byla má náplň práce,“ říká Němeček. Ani v kanceláři si od lidských dramat neoddychne. „Často sem chodí lidé, kteří jsou frustrovaní ze své situace. Nevědí, jak dál,“ vypráví v rozhovoru pro Sedmičku.

Jak to děláte, že jste se ještě nezbláznil?

Máme svého psychologa, který vede konzultace k případům a nad situací poskytuje určitý nadhled. Drží člověka nad věcí, utvrzuje ho v roli. Dbá na to, aby se dodržovaly hranice mezi námi a klientem. Říká se tomu supervize. Člověk si musí občas odpočinout a dostat se myšlenkami mimo svou práci.

Stává se, že vztah s klientem přeroste do osobní roviny?

V přímé práci jsem s tím měl občas problém. Hranice jsem vlastně překračoval dost často. Dělal jsem věci, které přesahovaly mé povinnosti. Kolikrát toho pak lidé zneužívali. Třebas nevědomky. Nahrával jsem jim na smeč a pak litoval, že jsem se nechoval jako profesionál. Čas a úsilí, které jsem tomu věnoval, všechno šlo vniveč. U téhle práce to je ale normální, takový věčný boj.

Pomoct výrazně jednotlivci, nebo nečinně přihlížet a soustředit se na svou roli, to je u humanitární pomoci vděčná látka pro knihu nebo film. Zažíváte v sobě někdy podobný boj?

Na bojišti jsem nebyl, nezažil jsem humanitární katastrofu. Nemůžu to moc srovnávat. Kolikrát jsme ale řešili odebírání dětí z rodiny, to jsou hodně vyhrocené situace, při kterých není nikomu moc dobře.

Zvlášť, když má sám rodinu jako vy. Změnil se vám jako novopečenému otci pohled na svět?

Určitě. Že mám rodinu, toho si velice vážím, snažím se jí dát všechno. Když pak vidím to utrpení druhých, kolikrát si řeknu, jak velké mám v životě štěstí. Že nejsem v takové situaci já.

Karlovarský kraj je podle statistik nejchudší v zemi. Je to ve vaší práci znát?

Vycházíme z nejrůznějších statistik, sleduje se průměrná výše hrubé mzdy, zohledňují se demografické ukazatele nebo nezaměstnanost, která je tady opravdu vysoká. Pracovních příležitostí je tady velice málo, s tím se potýkají i vzdělaní lidé, natož pak člověk se sotva dokončenou základní školou, se kterým často pracujeme my.

Podílíte se na vzdělávacích programech?

V Sokolově máme předškolní klub, který navštěvují děti od tří do šesti let. Je to vlastně taková školka. Snažíme se je připravit na vstup do základní školy.

S jakými výsledky?

Při zápisu neuspěje tak jedno dítě z patnácti, to je proti minulosti nevídané. Dřív tam bývaly celkem velké problémy. Společnost si hraje na to, že je chyba jen v rodičích, ale špatně je nastavený celý systém. Strkat dítě do speciální školy jen kvůli tomu, že u zápisu blbě drží tužku, to se pak nemůžeme divit, že nám tady s problémy vyrůstají další generace. To je možné snad jen v Čechách. Společnost se tváří, že se jí to netýká, že děti mají lehkou mozkovou disfunkci a strkat je do speciální školy je normální. Všechno přitom ukazuje, jak moc velká je to lež.

To už by nemělo trvat dlouho. Integrace opožděných dětí má být už na základních školách.

Existuje Národní akční plán inkluzivního vzdělávání, taková metodika ministerstva školství, jak děti začleňovat. Na základní školy mají chodit všechny děti. Postižení, Češi, Romové, Vietnamci. Nikdo se nebude segregovat, mezi dětmi se nebudou dělat rozdíly. Školy na to mají nástroje OE asistenty pedagogů. V evropských fondech na ně jsou peníze.

Nemáte strach ze vzniku elitářských škol?

V Sokolově od příštího roku zanikne škola, na kterou se dávaly jen romské děti. Buď je tam dali sami rodiče, nebo tam pak stejně skončily. Školu museli nakonec zrušit, chodilo do ní tak málo dětí, že se obci nevyplatilo ji držet.

Takže pro ně udělají místo školy speciální třídy?

To jsme jim právě říkali. Ano, klidně školu zrušte, ale ne abyste pak všechny děti narvali jinam do jedné školy. Kam kdo půjde, jsme řešili docela dlouho. Ředitelé teď potřebují asistenty pedagogů, aby to mohli nějakým způsobem zvládnout. Právě tohle je jedna z cest, jak děti vzdělávat. Dělat romské třídy je opravdu neštěstí.

Z kolika procent jsou vaši klienti nezaměstnaní?

Tak z pětadevadesáti, možná i víc. Vím, je to strašné. Nedostatek příjmu se na rodině pochopitelně odráží, lidé se pak snadno dostanou do kolotoče sociálního vyloučení. Nemají práci, nasekají si půjčky, na to se často nabalí trestná činnost. Soud, vězení, a točíte se v kruhu. Nemáte se jak dostat ven.

Jsou v Karlových Varech sociálně vyloučené lokality?

Tady o takových místech mluvit nemůžeme, problémy se nekoncentrují v jednom místě, ale rozprostírají se mezi jednotlivé čtvrti.

Co ubytovny?

Ty řešíme pořád. V Tuhnicích je teď jedna nová. U Dolního nádraží, na Západní ulici. Přistěhovala se tam spousta lidí z Doubí, další přešli z Bohatic z Teplárenské ulice. Lidé po městě migrují, vždycky bydlí tam, kde je to pro ně v daný moment nejvýhodnější.

A to je teď v Tuhnicích. Už sepsali místní petici? V Bohaticích už ji mají.

Je to logické. S kulturou chudoby je spojená i drobná kriminalita a další patologické jevy. Herny, drogy. To okolí obtěžuje. Proto existuje sociální práce, aby sociálně vyloučeným zprostředkovala kontakt s okolím. Je to jeden z mála nástrojů, kterým se dá situace zlepšit. Nevyřešíme v lokalitě okamžitě nezaměstnanost, ale můžeme zajistit, aby v okolí nedělali takový nepořádek a uklízeli po sobě. Můžeme zprostředkovat úklid přes veřejnou službu.

A děje se to?

Musím přiznat, že aplikovat inkluzivní nástroje je ve Varech problém. Nikdy se to tady pořádně nedělo, město to moc nezajímá.

Ani teď? Nové vedení města deklarovalo, jak se postaví čelem k masám.

Veřejnou službu obec poskytovala, uvidíme, jak to bude v novém roce. Změnil se zákon o hmotné nouzi, všechno přechází na úřad práce, včetně povinnosti veřejné služby. Úřad práce se teď nějak nemůže dohodnout s obcemi, pro ně je to prý nevýhodné. Takže se zatím neví, jak to bude.

Tolik zákonů se zas neměnilo. Co třeba dostupné bydlení?

Řešili jsme jeho nabídku pro sociálně slabší. Nejen pro ty sociálně vyloučené, ale třeba pro matky s dětmi. Zůstanou samy a potřebují pomoc. Pronajmout si byt ve Varech není žádná sranda, stojí to peníze. Z důvodů politické situace se to ale nedořešilo, koalice na to nemá jednotný pohled.

Takže zpátky na ubytovnu. Do Tuhnic, Bohatic nebo Drahovic.

O ubytovně Drahomíra jsme zrovna teď jednali s městem. Pro lidi žijící v jejím okolí představuje velký problém. Prakticky jsme se ale nedohodli na ničem. Jen na tom, že tam nechtějí ubytovávat další rodiny, aby se nezvyšoval počet těch problémových, a tím i napětí, které tam je.

To zní až bezvýchodně.

Tak je to lepší než za minulého vedení. Bývalý náměstek primátora Hybner přede mnou utíkal, nebyl schopný si se mnou domluvit schůzku. Teď se se mnou alespoň někdo baví.

Co rekvalifikace?

Jsme v úzkém kontaktu s úřadem práce, vyhledáváme vhodné práce a klienty. Tady to funguje celkem dobře. Teď se třeba dost často bavíme o Jáchymovu, kde v současné době řešíme rekvalifi kace pro práci s motorovou pilou. Rekvalifi -kace musejí být reálné, aby lidé danou práci zvládli, a hlavně ji dostali. Nemá cenu dělat maséra, když lázeňské domy propouštějí.

To raději jít na veřejně prospěšné práce.

Lidé musí projít nejdřív veřejnou službou, která byla organizovaná obcemi. Pak následují veřejně prospěšné práce, které jsou už lépe zaplacené. U veřejné služby dostávali lidé na hmotné nouzi o tisícovku víc, to se jim moc nevyplatilo. Kdo ale vydržel dva tři měsíce, tomu jsme zařídili veřejně prospěšné práce. V Jáchymově máme třeba jednoho klienta, který uklízí kolem školy. Zvelebuje okolí, stará se o hřiště, o zahradu. Od úřadu práce za to bere zhruba do osmi tisíc. Je to mladý kluk, je mu jedenadvacet let a nikdy neměl práci, takže je za to rád. Taky jsou s ním ve škole spokojení. Pokud se osvědčí, nastoupí na některou z rekvalifi kací, které mu nabídneme. Nechceme to dělat náhodně, potřebujeme, aby měl člověk za sebou nějakou minulost. Aby měl nebo získal pracovní návyky.

Jak na projekty získáváte peníze? V době, kdy se sousloví ekonomická krize změnilo v temné zaříkadlo.

Samozřejmě, že se utahuje. Pro čerpání prostředků jsou tady ale stále možnosti z evropských fondů, které jsme dosud moc nevyužívali. Mohli bychom je využívat líp, šetřilo by to peníze státnímu rozpočtu. V evropském sociálním fondu bylo a stále je hodně peněz, je jen na nás, jak je vyčerpáme.

Jak by se například daly využít?

Třeba na rekvalifi kace, které by měly mít dopad na trh práce i na lidi samotné. Nebo na sociální služby, aby byl zajištěný servis pro nezaměstnané, sociálně vyloučené, vozíčkáře. Pro všechny cílové skupiny.

Problém je tedy ve státní správě?

Chybí tam nějaký motor, který by před sebou všechno hrnul, dával možnosti: tady máte balík peněz a za těchto podmínek se musí uskutečnit to a to.

Jak se peníze vůbec přerozdělují? Je to plošné, nebo podle potřeb?

V Karlovarském kraji to je podle okresů, na základě analýz, počtu nezaměstnaných, lokalit a tak dále. Jsou stanovené jasné indikátory. Čísla, počty klientů, které musí ten, kdo dotaci nebo veřejnou zakázku dostane, splnit. Musím říct, že Karlovarský kraj se dost snaží, takže je na tom, co se týká peněz na sociální služby, celkem dobře.

Nebojíte se stoupající nervozity z ekonomické krize?

Žijeme v době, kdy se všechno hodnotí podle ekonomických ukazatelů. Navzájem se poměřujeme, jak je kdo úspěšný, jaké má auto, kde bydlí, v čem chodí, jak narvanou má peněženku. Na lidskou stránku se nikdo pomalu nedívá. Lidé by si měli uvědomit, že peníze nejsou všechno. Zdraví, vnitřní klid, vyrovnanost, pokora, to jsou věci, které jsou mnohem důležitější než prachy.

Autor: Kateřina Wegnerová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video