Julču baví jazyky a politika

Má ráda jinou hudbu než vrstevníci, trochu jinak se obléká a mnohem více poslouchá rodiče. Jinak ale žádné velké rozdíly proti českým dospívajícím osmnáctiletá vietnamská dívka Julia Huong Lan To nepociťuje. Češtinu ovládá bezvadně, i když občas použije legrační přirovnání.
„Někdy se zaseknu a nevím, jak s větou dál, ale to se mi stává i s vietnamštinou,“ popisuje sympatická studentka píseckého gymnázia, které kamarádi říkají Julčo.
Do Čech přišla až v šesti letech, do té doby ji vychovávala teta ve Vietnamu. Rodiče si přáli, aby dcera uměla mateřštinu. Patří tak k malé skupině vietnamských dětí, které rodný jazyk ovládají slovem i písmem. Většina těch, co se v Čechách nebo jinde v Evropě narodily, už vietnamsky pouze mluví, a to ještě dost ledabyle. Přestože je teprve ve druhém ročníku gymnázia, má jasnou představu, co chce studovat dál. „Vybrala jsem si už semináře – němčinu a společenské vědy. Jednou bych chtěla studovat jazyky nebo sociologii, diplomacii,“ plánuje Julia. Jméno má po doktorce, jež ji přivedla v Německu na svět. Povolání lékařky by si pro svou dceru přála zase maminka, ale Julii nebaví biologie a myslí si, že na tak náročná studia nemá. „Ze strany rodičů je tlak, abych dobře vystudovala. Já je hodně poslouchám a jejich názorů si vážím,“ dokresluje dívka obrázek toho, jak to ve vietnamských rodinách chodí. Proto je zvyklá být večer skutečně na čas doma, zpozdí se prý nejdéle o půl hodinky. Protože jí bylo osmnáct, má nyní na výběr, jaké si zvolit občanství. „Mamka mi navrhla české, jí by to nevadilo. Přemýšlela jsem o tom, líbilo by se mi to, ale taťka říká, že kvůli návštěvám rodiny ve Vietnamu a studiu na škole v zahraničí, by bylo lepší nechat si to vietnamské,“ uvažuje Julia.
Cizí občanství jí život zatím nekomplikuje. Pouze Julii mrzelo, že nemohla jít volit. Politika ji baví, čte noviny, sleduje zprávy a s přesností popisuje debaty s politiky, kteří navštívili písecké gymnázium v poslední době. Téměř všechny kamarády má mezi Čechy, s vietnamskými rodinami v Písku se příliš nestýká. Dost času tráví za pokladnou v obchodě s potravinami v Heydukově ulici, kam chodí pomáhat mamince. Bývá tam většinou od pátku do neděle až do sedmi hodin večer. Už si zvykla a na kamarády procházející kolem aspoň mává.
S projevy rasismu se cizinka prakticky nesetkává. To, že spolužačky mluví o „Ťamanech“, ji spíš rozesmívá. „Říkají mi, že jsem jejich, a když k nám jdou nakoupit, tak říkají, že chodí k Julče,“ usmívá se. Lidé se spíš diví její dobré češtině, se kterou občas musí přijít na pomoc mamince, která někdy poradit s překladem potřebuje. Svou budoucnost nespojuje výhradně ani s Českou republikou ani s Vietnamem. Čeká, až vystuduje vysokou školu. Stejně tak ji netrápí, jakou národnost bude mít budoucí manžel. „Ještě si nedovedu představit, koho si jednou přivedu. Taťka si dělá srandu, že to bude Afričan,“ říká bezstarostně milá Asiatka.