Kaju se a prosím

Skáču z chodníku na chodník, hodím myšku kolem kočárku a vjíždím do jednosměrné ulice v centru města. Spatřím ale dvojici policistů, a tak pokorně sesedám z kola a vedu ho. Když mi strážníci nastaví záda, opět naskočím a jako štírek prosvištím loubím za trhavého mačkání brzdy. Bohužel, i tak někdy vypadá moje jízda na kole. A nejsem v tom sám, jak dosvědčují rozhořčené hlasy některých, jež poukazují na neukázněné cyklisty. Zkouším to tedy znovu – po cyklostezce, ale po chvíli už jsem zase na chodníku nebo v protisměru. Po cyklostezkách se totiž ve většině českých měst vůbec nikam nedostanete. Uznávám, že není dobré jezdit na kole „jako prase“. Kaju se, sypu si popel na hlavu. Ale ruku na srdce – kolik kolařů si připsalo zabití nebo těžké zranění chodce? Asi milionkrát menší počet než motoristů. Navíc neznečišťujeme životní prostředí. Proto bych si přál, aby nám, kolařům, připsali větší zásluhy. Odměnou by mohlo být třeba to, že bude víc cyklostezek.