Kapela Legendy se vrací vznikla vznikla jako recese, říká Petr Šiška

Je to jako pustit do světa své vlastní dítě, které je už dávno plnoleté. Jeden z nejstarších hudebních festivalů v republice Noc plná hvězd se tento rok uskuteční naposled. Šéf pořádající agentury Petarda production Petr Šiška má k tomu své důvody. Noc už podle něj není schopna konkurovat jiným festivalům.

„Možná se na mě budou lidé zlobit, ale mám pocit, že jim ta Noc plná hvězd trochu zevšedněla. Začali ji brát jako samozřejmost, a když jsme potřebovali pomoct, tak se všichni obrátili zády,“ nebere si servítky zpěvák, hudebník, textař a moderátor v jedné osobě.

Ovšem byly roky, kdy se do Třince sjíždělo pětadvacet nebo třicet tisíc lidí. Ale s postupem doby s rostoucím počtem festivalů a festiválků na vesnicích a s nižším počtem kapel, které mohou přitáhnout velký počet lidí, se z toho stal v uvozovkách pouze jeden z prestižních festivalů.

Už se to zkrátka nedalo ekonomicky utáhnout?

Už to opravdu nešlo. Jsme jeden z mála festivalů, který regulérně platí tvrdé pronájmy stadionu. Z města nemáme ani korunu podpory. Sponzoři jsou tací, jací jsou, asi jsou to jejich maximální možnosti, co můžou přispět, ale jsme řádově o nulu, někdy dvě níž než jiné festivaly. Tomu odpovídala v posledních letech i strategie a dramaturgie festivalu, kdy jsme si mohli dovolit jednu dvě zahraniční hvězdy. A i přesto jsme festival posledních pět let milionovými částkami každoročně dotovali.

To jste neuvažovali dřív, že to zavřete?

Vzhledem k tomu, že jsme peníze na to vydělali v rámci jiné činnosti, tak jsme si ten rozmar mohli dovolit. V současné době hospodářská krize doléhá i na tuto branži. Počet plesů, večírků, mejdanů a párty klesá, omezují i marketingové služby, tak tomu odpovídá i zisk společnosti. Se společníky jsme se dohodli, že dál už nejsme schopni tohle v těchto dimenzích platit a podporovat. Když se pohybujeme na území Třince ve stotisícových sponzorských darech nebo podpoře, tak ve srovnání s milionovými částkami jiných festivalů nejsme schopni pokrýt celý rozpočet ani tehdy, kdy na ni chodí pět šest tisíc lidí.

Nebude vám událost chybět?

Když se zeptáte rodičů, jestli jim chybí děti, které odchází na vysokou školu nebo do svého života, tak pochopitelně odpoví, že ano. Já sám nevím, jak to bude vypadat začátkem července, kdy už startovaly přípravy na další ročník a přemýšlení nad dramaturgií. Netuším. Je několik možností. Buď se na to úplně vykašleme, pokud zjistíme, že ani ta letošní koncepce, a to rozloučení nepřineslo kýžený počet fanoušků muziky v regionu. Nebo třeba fanoušci ukážou, že mají zájem o tenhle festival a chtějí, aby na území Třinecka podobná akce fungovala. A třeba přijdeme s jiným názvem, s jinou koncepcí, kterou my nutně potřebujeme, protože jádro ortodoxních hardrockových a heavymetalových fanoušků se v naší oblasti vyčerpalo a stagnuje. Takže potřebujeme festival inovovat, dát mu novou injekci a nový rozměr. Trochu se o to snažíme už letos.

Třeba v jiném termínu a někde jinde.

Je to možné. V hudební branži děláme pětadvacet let, takže si nedovedu představit, že bychom ji nějak opustili a začali prodávat třeba rohlíky.

Co kapela Legendy se vrací? Je nyní aktuálně vaším koníčkem nebo zábavou?

Je to koníček, který nás velice dobře živí už skoro deset let, protože příští rok tahle kapela oslaví desáté výročí svého trvání. Přitom Legendy se vrací začaly jako recesní parta, kdy jsme se dohodli, že kamarádovi zahrajeme na mejdanu pět šest pecek. Přivolali jsme jako posilu Tondu Civopulose a na té akci jsme zjistili, že se koncert pěti písní proměnil v nefalšovaný jam session. Najednou jsme hráli celý večer. Vzpomínali jsme rychle na pecky, které známe z té éry. Hned se nás lidi ptali, za kolik hrajeme, a jak se jmenujeme. My jsme to v podstatě ani nevěděli.

A koncerty přišly samy?

Právě že ano. Tichou poštou se začaly na sebe rychle nabalovat. Asi za tři měsíce se k nám přidal Libor Pyško na tehdy velice originální nástroj cajon, který dneska používají skoro všichni. On ale zavedl hardrockovou školu hry na cajon. Na rozdíl od jazzmanů, kteří se s tím spíše mazlí, Libor do toho začal mlátit. Přál bych lidem vidět jeho pracky po dvou třech koncertech, kdy mu s oblibou říkáme, že by mohl roznášet pizzu, má ty ruce jako talíře. Ale abych se vrátil k našim začátkům, brzy jsme zjistili, že jsme nějakým způsobem zaplnili díru na trhu. Akustickým verzím a netradičním aranžmá velkých světových rockových hitů se v podstatě nikdo v této formě nevěnoval.

Nicméně k tomu mohlo přispět i vaše moderování televizních pořadů.

Samozřejmě to nezastírám, že když se k té tiché poště dostavil i komerční úspěch mého obličeje, tak se začalo spojovat několik věcí dohromady. Před šesti lety se strhla obrovská vlna. Dnes jsme v situaci, kdy jako jedna z mála kapel v republice limitujeme počet vystoupení za rok na sto dvacet, protože, jak říkám, musím se věnovat také něčemu normálnímu.

Jak dlouho jste moderoval pořad Nic než pravda?

Rok a půl, odvysílali jsme asi sedmdesát dílů. Pořad skončil z důvodu, že televize nekoupila licenci na větší počet pořadů. Takže to byla éra, kdy se televize takticky rozhodla, že ho na půl roku přeruší, aby lidé vyhládli, protože se vyčerpala všechna témata. Ono opravdu všichni lupiči, prostitutky, úchyláci, vrazi a zloději se tam vystřídali v různých typech.

I normální běžní lidé mají často problémy, o kterých by se dalo mluvit.

Určitě, to musíte brát s nadsázkou. Do toho pořadu se klasický průměrný člověk bez příběhu nedostal. Byla to televizní show, kde jsem měl za úkol zpovídat absolutně neznámé anonymní lidi. Na rozdíl od jiných talk show, jako je Show Jana Krause nebo Všechnopárty. Když Kraus oznámí, že Abych ho upoutal k obrazovce, aby zůstal a chtěl vědět o tom člověku další věci. Proto dramaturgové vybírali většinou atraktivní a atypické typy. Proto jsem jmenoval ony jednotlivé úchylky nebo prostě známky profesí.

Takže vlastně podobné show nemají s realitou nic společného?

Myslím si, že ne. Já jsem se hodně setkával s tím, že jsem na jedné straně měl velký fanklub příznivců a na druhé straně mě polovina lidí nenáviděla, protože si mysleli, že těm lidem kazím život. Že je deprimuji, plivu na ně a tahám z nich jejich hříchy. Oni si většinou neuvědomili, že to je televizní role.

Textujete ještě?

Textuju mraky věcí, myslím si, že jsem jeden z nejaktivnějších textařů vůbec v této republice. přijde Simona Krainová, tak asi tušíte, že bude řeč o skandálech a modelingu. Ale když my jsme ohlásili, že přijde pan Josef Vonásek, tak v tu chvíli lidi nevěděli, co od toho mají očekávat. A já jsem měl prvních pět deset minut pořadu na to, abych toho člověka dostal do děje, abych ho něčím šokoval. Teď v tuto chvíli mám na stole další album Šmoulů. První vyšlo na Vánoce a bylo hodně úspěšné, prodalo se asi dvanáct tisíc kusů, což na dnešní poměry je hodně. Tam jsem dělal asi sedm textů. Je to taková škola textařiny. Dále teď vychází Turbo a jejich album ke třiceti letům, dělal jsem na něm asi čtyři věci, což byla pro mne čest. I když už tam není Richard Kybic. Textuji pro Markétu Konvičkovou, která patří do naší stáje, který se věnujeme už asi tři roky. Chystám nějaký věci i z regionu, ať zůstaneme tady doma, pro Daniela Mrozka, který by měl patřit k nám. Možná ho lidi budou registrovat z Hlasu ČeskoSlovenska, kde se dostal do poslední čtyřiadvacítky. Myslím si, že v současné republice není, kromě Lucie Bílé, v showbyznysu člověk, který by ode mě neměl text.