Dalo by se říci, že zrcadlení je přírodní zákon, protože vše si do svého života přitahujeme podle toho, jaké kolem sebe šíříme vibrace. V podstatě to je stejné, jako když ladíme rádio. Na vědomé úrovni o tom nemáme tušení, vše se děje nezávisle na naší vůli. To však nic nemění na tom, že to je zákon stejně neomylný jako například ten Archimedův o tělese ponořeném do kapaliny.
Z tohoto úhlu pohledu neexistují žádné nezdařené vztahy. Jasně a srozumitelně mi to vysvětluje žena, jíž se mezi stoupenci říká Marcelka z hor a jež je nazývána duchovní učitelkou. „Nezdařené jsou pouze vaše pohledy do zrcadla. Obrazně řečeno nechcete vidět, že někde máte bradavičku a jinde třeba pihu. Když se od zrcadla odvrátíte, nevidíte je. Proto se zrcadel bojíte. Ale dokud nepoznáte klid a mír svého nitra, čili své vnitřní božství, zrcadel se nezbavíte. Vždy se totiž najde někdo, kdo vám bude něco zrcadlit. A nepřijde-li to od partnera, přijde to odjinud. Všichni, s nimiž se stýkáte – partneři, sousedé, přátelé i kolegové – zkrátka jakékoli setkání, kde probíhá nějaká komunikace, je v životě člověka proto, že si to tak přitáhla jeho energie. Pokud člověku něco vadí, vždycky tu bude někdo, kdo mu to bude ukazovat.“ Ovšem jak Marcelka k výkladu dodává, je to veskrze pozitivní, protože tak můžeme poznat, jaké o sobě máme představy. Nikoli jací jsme.
„Někdy byste zrcadlo nejraději rozbili, jenže ze střepů je pak zrcadélek ještě více, takže si nepomůžete. Pokud ve vztahu není psychické nebo fyzické násilí, není třeba měnit partnera nebo partnerku, protože jaký smysl má odstranit jedno zrcadlo a pořídit si jiné? V jiném zrcadle člověk uvidí to samé a témata, před nimiž utekl, se mu vrátí. Kdyby to lidé pochopili, mohly by jejich vztahy být mnohem šťastnější,“ míní Marcelka.
Následující věty zkuste pojmout jako fakt a čtěte pozorně: Zrcadlo nám je nepříjemné tehdy, když druhý člověk projevuje vlastnost, kterou jsme sami u sebe buď potlačili a odmítáme ji, anebo když jsme jako svoji vlastnost přijali to, co je opakem vůči vlastnostem, které nás na druhých popouzejí. Nicméně naše takzvané vlastnosti nejsou naší podstatou a právě v tom tkví jádro pudla. Když si některá žena například stěžuje, že má líného muže, jiná prchlivého a další lakomého, neznamená to, že jedna je líná, druhá prchlivá a třetí lakomá, ale že uvnitř sebe samých na nevědomé úrovni přijaly, že takové jsou. Anebo naopak přijaly nálepku, že jejich vlastnosti jsou zcela opačné. V uvedeném příkladu by to znamenalo, že jedna o sobě přijala představu, že je velmi akční, druhá rozvážná a třetí štědrá. Ve skutečnosti však nikdo ničím z toho není, protože uvnitř je každý z nás čirým Bytím. Vše jsou pouze představy. Jsou-li na úrovni vědomé či nevědomé, na výsledku nic nemění.
Čím jsme?
Osobnost je tvořena vlastnostmi a obsahem mysli, tedy názory a navyklými vzorci chování, nicméně ve skutečnosti ničím z toho nejsme. Každý z nás je pod tímto nánosem čirým Bytím bez jakýchkoli přívlastků. Právě k tomu nás vede cesta duchovního poznání. Při ní odkládáme svoje představy, přání i závislosti a získáváme mnohem víc – nepodmíněnou radost a štěstí, které jsou naší přirozeností. Kromě toho také mizí strach. „Kdokoli ve vás svým chováním něco rozvibruje, ozvou se ukryté bolístky a vůbec to nemusí být jen z této úrovně, tedy z tohoto života, protože všechny úrovně se prolínají,“ vysvětluje Marcelka. „Jakmile však osobnost neboli ego slábne, zrcadel kolem najednou ubývá. Člověk pak může být kdekoli, s kýmkoli a nic mu nevadí.“
A jak je možné se zrcadla zbavit? Tím, že poznáme svoji podstatu a budeme s ní ve spojení každým okamžikem, což mimo jiné na svých seminářích předává i Marcelka z hor.
Proč to házíme na druhé?
Druhý člověk nám tedy zrcadlí představu, kterou máme sami o sobě, i když ve skutečnosti jsme uvnitř sebe samých čistým plátnem. Tomu, co jej překrývá, se říká program a v podstatě to jsou naučené vzorce chování a myšlení. A právě podle nich se utvářejí naše vibrace.
Někdo je například žárlivý a jeho partner začne koketovat s druhým. V podstatě to tak je především proto, aby mu jeho žárlivost, kterou by jinak neviděl, ukázal. Pokud se lidé s tím, co jim druzí ukazují jako zrcadlo, ztotožní, dostávají pak v takové situaci vztek, vyčítají a tak dál. A přitom z toho můžou vytěžit poznání, že je ovládá program žárlivosti, a ten odložit. Nebo jiný příklad. Cítí-li se někdo méněcenný, velmi často obviňuje druhého, že ten něco dělá špatně, všechno na něj takzvaně hází.
Anebo ještě jinak. Žena od někoho uslyší, že je obézní. Pokud se ve svém těle cítí dobře a je s ním spokojená, jenom se usměje a vnitřně ani zevně na to nereaguje. Chce být však dejme tomu vážená mezi lidmi, a když jí někdo řekne, že je nemožná a měla by před lidmi radši mlčet, urazí se, protože toto zpracované nemá. Po některých slovech se urazí a po jiných nikoli a závisí to jenom na tom, s jakou představou o sobě samé se ztotožnila. „Jste-li zotročeni svými programy, druzí to zotročení zrcadlí,“ upřesňuje Marcelka.
Zrcadlení může být záporné i kladné, takže když námi naopak něco zarezonuje příjemně, je to totéž. I to nám ukazuje, že jsme o sobě přijali nějakou představu. Když se už v člověku nemá co zrcadlit a nic se v něm nerozechvěje, bere všechny lidi za všech okolností stejně.
„Až o sobě nebudete mít vůbec žádnou představu, bude vám úplně lhostejné, co druzí říkají a co si myslí. Mají na to právo, ale paradoxní je, že jakmile se budete více a více dostávat k sobě samému, tedy do svého nitra, nic z toho, co někdo jiný říká nebo dělá, se vás už dotýkat nebude a nic nebudete brát osobně. Nic vás neurazí ani nerozčílí. Jinak jsou však lidé pouhou hříčkou okolí.“
Druhého člověka si tedy vždy pro něco přitáhneme. Má nám něco zrcadlit a na cestě sebepoznání si toho postupně začínáme všímat. Můžeme to brát jako nádhernou hru. „Za chvilku člověk všechny své představy o sobě prohlédne a nechá je odejít. Pak už bude vše přijímat s klidnou myslí, což je jediná a skutečná svoboda,“ směje se Marcelka. „Určitou dobu se budete dostávat do stále stejných situací, ale jak nastoupíte na cestu poznání, najednou zjistíte, že se k vám ostatní opravdu chovají jinak. Ve skutečnosti se chovají stejně, jenom se změnil váš postoj.“
A zajímavá je ještě jedna věc: pokud se člověku podaří najít vnitřní klid a mír a setrvávat v něm, přestane být sám zrcadlem pro druhé. Nejenže v něm tedy už jakoukoli negativitu nevzbuzují druzí, ale v druhých ji neprobouzí ani on sám.
Autorka textu se s neobyčejnou ženou Marcelkou z hor, jež se svým mužem obývá chaloupku blízko Malé Fatry bez elektřiny, vody a plynu, poprvé setkala v roce 2012. Do dnešního dne její život i poznání popsala formou otázek a odpovědí ve třech knihách.
