Stejně jako život plzeňského biskupa Františka Radkovského, tak i životní pouť Anny Srbové provázely paradoxy. Kdo by to řekl, že takzvaný Plzeňský anděl, koordinátorka místní charity, která je připravena pomáhat lidem, kteří se dostanou do tíživé situace, v kteroukoliv denní i noční dobu, používala skoro čtyřicet let „píchačky“ ze Škodovky.
Za minulého režimu nebylo na charitativní činnost ani pomyšlení. V první řadě bylo zapotřebí zaměstnání v průmyslu. Vše se změnilo až po Listopadu. A tehdy se Anna Srbová definitivně rozhodla pro charitativní práci. A věnuje se jí dodnes, i ve svých bezmála sedmdesáti letech, je na roztrhání. Stará se o zdravotně postižené, vězně, lidi bez domova, organizuje Tříkrálovou sbírku a má řadu dalších aktivit. Až by člověka napadlo: Jak to všechno stíhá?
Stojí při mně Bůh
Uspořádání času Anny Srbové zajímá i Františka Radkovského, další ze sedmi osobností města. „Chtěl bych se paní Srbové zeptat, jak tu obrovskou spoustu práce a aktivit stíhá,“ táže se biskup. „V první řadě musí Pánbůh dát. Bez něho by to opravdu nešlo. Každé ráno, když vyjdu z domu, prosím, abych byla nástrojem v Boží ruce a udělala to, co je třeba,“ odpovídá na položenou otázku Srbová. Ovšem nejen Bůh určitě stojí za tím, co všechno každodenně za „Plzeňským andělem“ zůstává.
„Po stránce organizační mám dobrou průpravu právě ze Škodovky, kde jsem dělala sekretářku v konstrukci elektrických lokomotiv. Na oddělení jsme měli přes sto lidí. Měla jsem štěstí i na šéfy, kterých se tam za tu dobu vystřídalo osm a od všech jsem se toho hodně naučila. Tenkrát jsem musela řešit velké množství úkolů, naučila jsem se jednat s lidmi a začala jsem vnímat, co je důležité a co snese odklad,“ vzpomíná na předrevoluční léta Anna Srbová.
K dobročinné práci, které se plně věnuje od roku 1992, kdy si udělala kurz charitativní pečovatelky, měla dobrou průpravu už z dětství. „Tatínek mi zemřel, když mi bylo deset let a v domě zůstalo pět děvčátek. Babička, maminka, já a mé dvě sestry. Opravdu si to neidealizuji, i sousedé to nějak vnímali a například na pohřbu mé babičky zaznělo, že u nás doma mezi námi nepadlo křivé slovo. Vzájemná podpora a pomoc druhým bez okázalých slov bylo naprostou samozřejmostí. Naučili jsme se ale i umění sami pomoc přijmout. Ke křesťanství toto opravdu patří, a i když se to v padesátých letech nenazývalo charitou, máme to v sobě. Přišlo mi proto naprosto normální, postarat se o strýce, který zůstal sám po amputaci nohy, a tak získávat první zkušenosti s péčí o tělesně postižené,“ říká nejznámější plzeňská dobročinná pracovnice.
Přelom: osmašedesátý
Přelom v životě Anny Srbové nastal kolem roku 1968, kdy se začala uvolňovat politická situace. V Boha věřící, tehdy sedmadvacetiletá žena, se poprvé dozvěděla, že ve třicátých letech v Plzni fungovala charita, která měla sídlo v takzvaném domečku u Františkánů. „V době hospodářské krize organizoval velice úspěšně pomoc mnoha lidem pan rada Chudáček, známá křesťanská osobnost, angažující se v řadě dalších oblastí života. Například prostřednictvím salesiánského díla chtěl zlepšit výchovu mládeže, začínal plánovat kostel svatého Antonína ve Skvrňanech, kde se v současné době nachází Diecézní centrum mládeže a další věci. Měl tři dcery, se kterými jsem byla ve styku a také od nich jsem trochu nasákla,“ vysvětluje Srbová.
Postupem času, ještě za komunismu, začala organizovat různé křesťanské akce, na kterých lidem vysvětlovala, jak je důležité pomoci potřebným. Tomu se samozřejmě věnuje dodnes, i když už je skoro třináct let v důchodu. Právě ve chvíli, kdy přišel důchodový věk, zakousla se do charitativní činnosti ještě hlouběji. „Od roku 1997 působím nejen jako koordinátorka, ale i jako zástupkyně ředitele městské charity,“ vypočítala svou činnost. A výsledky jsou za ní vidět.
„Paní Anně vděčím za mnohé. Když jsem se takřka přes noc ocitl na ulici, obrátil jsem se na charitu a paní Anna neváhala a okamžitě mi pomohla zařídit náhradní bydlení,“ řekl Sedmičce čtyřiačtyřicetiletý Václav Zelenka, který po rozvodu přišel o střechu nad hlavou. Seriál Sedmičky v příštích týdnech představí ještě čtyři další osobnosti. Z nich si Anna Srbová vybrala zachránce plzeňského hokeje Martina Straku, aby mu položila otázku, která ji zajímá. „Chtěla bych se pana Straky zeptat, jestli dává peníze lidem, kteří žebrají na ulici.“
