„Když hoří sedačky, přestává být na fotbale legrace“

Stařičká tatrovka naposledy zatroubí na pozdrav. Ze stadionu odcházejí diváci a hřebečští hasiči balí výzbroj.

Kladenští fotbalisté mají za sebou poslední zápas letošní Gambrinus ligy. S nimi v první lize nejméně na rok skončili také dobrovolní hasiči. Většinu domácích utkání stáli podél hřiště, pokaždé před sektorem fanoušků hostí. Hlídali své „kluky“.
Zřejmě nejslavnější a zároveň nejtěžší fotbalový zápas prožili hřebečští hasiči v březnu na Strahově. Tehdy „domácí“ SK Kladno hostilo pražskou Spartu i s jejími, tolik obávanými, rowdies. Hřebečští, nejen o tom, vyprávěli redaktorům Sedmičky.

Světlice explodovala v ruce

„Klub nás před sezonou požádal o asistenci při rizikových zápasech. Na Strahov jsme pak jezdili taky kvůli tomu, že jsme byli lacinější než Pražáci, protože tato služba už je za úhradu,“ říká velitel hřebečských hasičů Jan Šilhan. O částce ale nechce hovořit.
„V čem to bylo rizikové, vždyť se nic nestalo?“ ptáme se.
„Vždycky to není takhle klidné,“ ohradí se další člen sboru František Svoboda. „Fanoušci jsou neukáznění, házejí na hřiště světlice, které se musí v písku ihned hasit. Mně se stalo, že jsem si šel pro světlici, a ona mi pod rukama explodovala. Takže nic se nedá podceňovat, na fotbal sice taky koukáte, ale jen jedním okem. Tím druhým sledujete fandy na tribunách. Musíme být připraveni i na to, že mohou zapálit třeba sedačky, a v tu ránu je tam ohrožení životů. Žádná sranda to není,“ dodává Svoboda.

O poplachu se dozvědí až v Kanadě

„Vy jste tady náčelník?“ ptáme se Jana Šilhana, když jsme se usadili v hospůdce na fotbalovém hřišti. „Ne, náčelníci jsou jenom u indiánů. Já jsem velitel jednotky dobrovolných hasičů. Takticky jsme zapojili i manželky, aby nám doma nenadávaly,“ konstatuje Šilhan.
A jak se žena, která se spíše točí v kuchyni, stane hasičem? Alena Hanzlíková, jediná zástupkyně něžného pohlaví u stolu, to ví přesně. „Byla jsem hasičkou ve Velkém Přítočně, mám manžela hasiče a syna hasiče. Neměla jsem moc na vybranou, tak se aspoň věnuju hodně dětem,“ vysvětluje. V Hřebči mají smíšené žákovské družstvo. Třeba malému Davidu Chyskému jsou teprve čtyři roky.
„Na vsi patří hasiči mezi nejpracovitější. My jsme zkrátka takoví moulové, co pomáhají jiným lidem, protože nám to není lhostejné,“ říká zástupce velitele Jaroslav Lutzbauer.
„Baví mě to. Je to parádní adrenalin,“ skáče mu do řeči patnáctiletý Ondřej Hanzlík, který v Dubí studuje hasičskou školu.
„Adrenalin to určitě je,“ souhlasí Jan Šilhan. „Zahouká siréna a na mobil všem přijde esemeska. Některým manželky otevírají u domu vrata, aby se kluci nezdržovali. Rychle se oblékneme, naskáčeme do tatrovky a jede se,“ popisuje velitel.
„A tu esemesku dostanou všichni, i kdyby byli na dovolené na pláži v Egyptě. A přečte si ji i Jan Piskáček, který hraje v Kanadě hokej za Cape Breton,“ říká Šilhan.

Nejdůležitější je, aby byl střízlivý řidič

Ale co když je někdo v divadle, kině nebo si dal v hospodě pár piv, co potom? Lutzbauer to vysvětlí elegantně. „Hlavní je, aby byl střízlivý alespoň řidič…“
Hasiči jsou, jak sami přiznávají, „furt ve střehu“. A to nemusí zrovna někde hořet. Rádi pomohou sousedům, dětem, při sněhové kalamitě. „Lidem vytáhneme vodu ze sklepa, likvidujeme spadlé stromy. Popeláři sjedou do sněhové závěje, vytáhnou je hasiči,“ vypočítává na prstech ruky Jaromír Šilhan, otec fotbalisty SK Kladno.
„Obec nám dává peníze na činnost, tak jí to musíme oplácet.“ Zatímco si povídáme, venku na svou posádku čeká červená tatrovka. Tu před třiceti lety dostali Hřebečští od kraje. Profesionálové jim zase dali dýchací přístroje, plovoucí čerpadlo a výrobnu elektřiny, aby si při nočních výjezdech mohli svítit. S profesionály mají vůbec dobré vztahy. Vždyť pět Hřebečských se tímhle řemeslem i živí.
„Ani nevím, kdy naposled jsme z naší tatrovky stříkali. Předevčírem nás Kladenští vytáhli k požáru, ale jen jsme vyjeli, tak nás zase vrátili zpátky, že si na to stačí sami,“ konstatuje Lutzbauer.
Přesto za rok mají na svém kontě přes padesát výjezdů. Třeba před měsícem u požáru trafostanice v Koněvu profesionálům asistovali ze zálohy.

Rodina musí jít vždycky stranou

„Když jedete k požáru, nikdy nevíte, co na vás spadne, kde co bouchne,“ říká Jaroslav Hanzlík. Odměnou pro ně je, když se podaří zachránit lidi, majetek.
„Tahle práce je o partě. Musíte zachovat chladnou hlavu, i kdybyste zachraňovali vlastní rodinu,“ uvádí Svoboda. „Po zásahu přijdete domů a pořád to ve vás zůstává,“ doplňuje ho Šilhan. „Pak stačí malinko, jedno blbý slovo a …“ Lutzbauer to radši ani nedořekne. „A je oheň na střeše!“ říká se smíchem Šilhan.
Pípla esemeska a stůl zvedl hlavy napětím. Výjezd? Ne, jen soukromá zpráva. Chlapi si mohli oddechnout. „Vidíte to, u hasičů pořád platí: furt ve střehu!“ připomíná velitel Šilhan.