Když koně letí tryskem a za kočárem se zvedá oblak prachu

David Kolář
Dostihové závodiště v Pardubicích si prožilo atraktivní premiéru. Vůbec poprvé se ve zdejším areálu konaly závody koňských spřežení.

Vzpomínka na staré časy, kdy se „koně“ ještě neskrývali pod kapotami plechových vozů. A vzápětí střih do moderní éry. Ke slovu se dostává strhující divadlo vlastní spíše terénním automobilům.
Ladnost, vytrvalost, rychlost, dravost, stoupající adrenalin či přesnost. Takovou všehochuť nabízejí závody spřežení. „Je to elegance proložená adrenalinem,“ říká jeden z vozatajů Radek Nesvačil. „A také atraktivní podívaná, která táhne,“ dodává Jiří Kunát, manažer komise spřežení České jezdecké federace, dlouholetý mezinárodní rozhodčí a ředitel Dostihového spolku Pardubice.
Právě on přivedl tuto jezdeckou disciplínu i na pardubické závodiště, kde se o uplynulém víkendu konal historicky první oficiální závod spřežení. Divákům předvedly svůj um více než tři desítky českých a rakouských vozatajů.

Hotové koňské krasobruslení

„Premiéra dopadla na jedničku. Věřím, že tady v budoucnu budou pěkné mezinárodní závody,“ říká jeden z nejzkušenějších tuzemských vozatajů Petr Vozáb, který na závodišti vyhrál královskou disciplínu čtyřspřeží.
Elegance. To je synonymum pro úvodní díl soutěže, kterou byla drezura. Nebo jak říká Petr Vozáb – koňské krasobruslení, při němž koně musejí tancovat tak, jak chce vozataj.
Travnatým kolbištěm projížděli vyfešákovaní koně s napucovanými kočáry, které byly na pohled dost podobné těm, jimiž se můžete projet v historických centrech řady metropolí. Jako kdyby se vrátily staré časy, kdy ulicemi neproudily kolony aut, ale fiakry. „V principu jsou stejné. Je u nich kladen důraz na estetiku. Ovšem kočáry, v nichž jezdíme, jsou vyloženě závodní. Mají brzdy, přesnou rozteč kol a jsou jen pro dva nebo tři lidi,“ říká Nesvačil.

Bez saka a kravaty na kozlík nelez

Aby byl obrázek dokonalý, v gala jsou i vozatajové a jejich přísedící. Povinností je slušivá uniforma nebo sako, na hlavě klobouk či cylindr. „Je to konzervativní disciplína. Bez saka se do drezury nesmí ani v takovém horku, jaké panovalo u nás. Jako rozhodčí jsem schopen poslat pryč vozataje, který má povolenou kravatu,“ říká Kunát.
O den později však už na eleganci můžete zapomenout. Na řadu přichází maraton. „Ale i při něm musí člověk trochu vypadat, nemohu jet v montérkách a sepraném triku,“ usmívá se Nesvačil.
Ovšem saka či klobouky v maratonu nemají co dělat. Posádky jsou ve sportovním, na hlavách mají přilby, na zádech chrániče. A usedají do jiného kočáru. Do speciálu určeného pouze pro tuto část soutěže.

Kros dokáže rozproudit adrenalin

„Jsou celokovové s kotoučovými brzdami. Jsou to takové formule,“ říká Nesvačil. „Já používám kočár německé firmy Kühnle. Máme ho jen dva v republice. Stojí 220 tisíc eur a je to takový mercedes mezi trabanty,“ dodává Vozáb.
Zejména třetí úsek maratonu, jímž je kros, je notnou dávkou adrenalinu. Spřežení při pardubickém závodu zdolávala pět překážek postavených na dostihové dráze. Proplétala se úzkou uličkou v lesíku, projížděla vodou nebo kličkovala mezi balíky slámy postavenými ve vysušené oranici, v níž se hned po vjezdu zvedla mračna prachu a nebylo vidět na krok. Vozatajové naváděli svá spřežení na centimetr přesně do úzkých mezer, přísedící tentokrát vestoje vzadu vyvažovali kočáry a předváděli dost náročnou gymnastiku. „Jako na sajdkáře. Zamakají si víc než já,“ usmívá se Vozáb. „Já bych vzadu nikdy nejel. Jednou jsem si to zkusil a hrozně jsem trpěl.“

Při parkuru je potřeba mít štěstí

Třetí den zase přináší zklidnění. Znovu se zapřahají kočáry, s nimiž se jela drezura. Vozatajové s nimi vyrážejí do parkuru a předvádějí kombinaci zručnosti, přesnosti a rychlosti. Musejí projíždět brankami mezi dvěma plastovými kužely, na jejichž špičce jsou umístěny míčky. Jejich pád znamená penalizaci. Ovšem pozor! Po obou stranách mezi koly kočáru a kužely zbývá pouze deset centimetrů volného prostoru. „V parkuru musíte mít kus štěstí,“ říká Vozáb.
V Pardubicích byl parkur navíc ztížen počasím. Po předchozím slunečnu a vedru se jel za hustého lijáku, který notně znesnadnil podmínky na pískovém kolbišti. „Pro všechny to ale bylo stejné,“ říká Radek Nesvačil, vítěz soutěže dvouspřeží.