Když popustí nebeský kohoutek

V den, kdy přišla na rozhovor, byla hustá mlha. Jemná, pohádková, melancholická. „To je přesně období pro psaní básní. Když nás mlha zahalí, tak se mikrosvět rozšíří i do okolí,“ vysvětluje Milena Svatková. Právě o intimních pocitech, zdánlivých drobnostech, detailech je její poezie. A nejen ta. Svatková svůj svět neměří jen slovy, ale i obrazem fotografického hledáčku.
Její výstava Kaleidoscopie potrvá v galerii Na Schodišti v městské knihovně do konce února. „Vždycky jsem chtěla dělat něco tvůrčího, uvažovala jsem o keramické škole nebo o knihovně. Rodiče mě ale přesvědčili, že umění člověka neuživí. A šla jsem studovat farmacii. I když i tam je něco tvůrčího, třeba při přípravě léků,“ popisuje osmatřicetiletá táborská lékárnice.

Inspiraci čerpá od Skácela i Nohavici

Její básničky oplývají až skácelovskou prostotou. Právě brněnský básník je jedním z jejích vzorů, stejně jako Karel Kryl nebo Jarek Nohavica. „U všech se mi líbí zvukomalebnost, jejich verše zpívají. Jsou to vlastně básně v hudbě,“ míní. Právě na rytmus klade velký důraz. I když její texty vzniknou třeba za deset minut. Důležité je mít ticho, být sám a hlavně venku, nejlépe v noci.
„První dva verše přijdou a zbytek už vědomě dopíšu. Někdo popustí nahoře nebeský kohoutek a já si z něho ucucnu,“ usmívá se.
Psát začala před patnácti lety na vysoké škole v Brně. Na kontě má zatím na čtyřicet básní. Fotografie, které dnes na výstavě doprovázejí každou z jejích básní, přidala téměř současně. Začínala s krajinkami. „V té době ještě byly, člověk se napájel krásou a barvami. Teď už tahle místa často zmizela. Zaměřila jsem se na makro fotky,“ popisuje. Lístky květin, detaily včelího plástu nebo vážka lapená do pavoučích sítí.
Barevné obrazy jsou pro ni kompenzací šedého města. Když se člověk dobře dívá, dají se pořídit i v centru Tábora. „Když si všimnete nějaké věci, je to vždycky symbol toho, co třeba zrovna řešíte,“ dodává Svatková.
Za sebou má autorka výstavy v Brně nebo v Mladé Vožici. Na podzim se chystá její snímky i básně vystavovat galerie Bastion.

Míla Svatková, V noci

Pohladím kopřivu.
Za dva-tři menuety.

Pomalu usínám
pod její oponou.

Rozkládám divadlo
pro naše malé světy.

Kopřivy žahají.
Nebo už nemohou?

Radost i s bolestí
přijímám pod obojí.
Je vlastně asi fuk.
Kdo ve hledišti Stojí.