Když se setmí, vyráží do práce

Sedmička se vypravila za lidmi s obráceným denním režimem. Ve dne totiž spí, v noci chodí do práce.

Jen málokdo má radost z toho, když mu ráno zazvoní budík. Zvlášť, kdy otevře oči a za okny je ještě tma. Vstávání do práce zkrátka není ta nejlepší část dne, soudí mnozí. Lidé, za kterými se Sedmička vydala, říkají, že jejich zaměstnání má jednu výhodu. A sice tu, že do práce vstávat nemusejí. Chodí totiž na noční směnu.

Když se řekne noční šichta, většina Brňanů si představí pekaře pečící koblihy, rohlíky a chleba. Jiným vyvane na mysli řidič nočních autobusových linek. „Dělat v noci není normální. Na noční chodí jen zoufalci, kteří nemohli přes den sehnat práci,“ myslí si o nočním povolání například dvaadvacetiletý student Igor Záruba. Jenže zásluhou lidí, kteří v noci bdí, zatímco většina Brna spí, jsou ráno v trafice noviny, v obchodech čerstvé zboží, či prázdné odpadkové koše.

Vůně barev tiskařských

Pětatřicetiletá Jana Rusová chodí na noční už přes dvanáct let. Problém jí to nedělá. Naopak. „Největší výhodou je, že nemusím vstávat. Chodím do práce, až se vyspím. To se přece většině pracujícím nestává,“ říká Rusová s nadsázkou.

Energická černovláska má na starosti noční distribuci tisku u společnosti Mediaservis. V kanceláři s velkými prosklenými okny vidí na všechny noční zaměstnance, kteří v hale na brněnských Černovických terasách pracují. Je jich celkem dvacet. Část přichází v devět večer, ostatním začíná směna přesně o půlnoci.

Těm prvním se říká šestkaři. Jsou to zaměstnanci na hlavní pracovní poměr a jejich pracovní doba má šest hodin. Šest dní v týdnu. Jakmile přijdou do haly, čeká na ně několik palet časopisů. Musejí je vyskládat na stoly a rozdělit. Dělení zvládne každý. Jde jen o to, naskládat časopisy na hromádku podle kusů. Jejich počet si přečte na distribučním listu. Na konci pásu, u něhož každý přidává „svoje“ časopisy, je pak štos, který vazač sváže a dá ho do vozíku.

„Fofry začínají krátce před půlnocí, kdy začínají z tiskáren vozit noviny. Ty musíme vytřídit do dvou ráno, protože na závoz čekají zase doručovatelé do schránek,“ tvrdí Rusová.

Na první pohled vypadá tato noční práce jednoduše, ale tak snadné to není. Každý štos časopisů má své vykládkové místo a číslo trasy. Podle těchto znaků se zase orientují řidiči, kteří pak balíky novin a časopisů rozvážejí po jihu Moravy, Vysočině a Uherskohradišťsku. Ani bez nich by si ráno nemohli lidé přečíst nejen čerstvé noviny, ale ani časopisy. A každý čtvrtek Sedmičku.

Úklid podle řádu

Vůně tištěného papíru je na hony vzdálená vůním, které se mísí v nejstarší brněnské tramvajové vozovně Pisárky. Úklidová parta, jež každou noc čistí tramvaje vracející se po celodenním brázdění města, nasává do nosu pach navlhlých pražců, oleje a v neposlední řadě nečistot, které v tramvajích po sobě nechali neukáznění cestující.

„Je to cvrkot,“ upozorňuje pětatřicetiletý Aleš Pilo na časový limit, při němž musí vyčistit tramvaj. Na každou má průměrně dvě minuty. Do haly, kde ji uklízecí četa vyčistí, totiž najíždí jedna za druhou. Přesně podle jízdního řádu. Ten mají uklízeči vyvěšený na zdi. A každou tramvaj poctivě odškrtávají. Ne kvůli tomu, aby se nějaká netoulala po Brně, ale aby věděli, kdy přijede další.

Desátou kolejí, u níž pracuje noc co noc trojice uklízečů, musí projet každá tramvaj, která se vrací do vozovny. Jakmile najede do haly a zavřou se za ní dveře, musí do ní Pilo nastoupit a vysát podlahu. Aby za sebou netahal vysavač, slouží mu bezmála desetimetrová hubice. „Vysaju, vyhodím odpadky a vystoupím. Jen co šalina odjede, otevírají se vrata a dovnitř najíždí další,“ popisuje Pilo zevrubnou očistu. Ta komplexní, kdy tramvaj navíc projede mycí linkou, dezinfekcí madel a leštěním oken, je totiž zhruba jednou za tři týdny.

Ze skladu do regálů

Stejně jako uklízeči, ani doplňovači zboží v hypermarketech nemají po noční směně čisté ruce, v nichž natahají metráky zboží. Filozofie vedení obchodů, jež se rozlohou blíží k dvěma fotbalovým hřištím, je totiž nastavená tak, aby se zákazník s doplňovači a jejich naloženými paletami nepotkal. Proto se plnění regálů odehrává veskrze v noci.

Jedním z takových, jehož práci si zákazník ani neuvědomuje, je šestatřicetiletý Petr Kovář. „Už ani nevím, co je volný víkend. Páteční a sobotní noci trávím v obchodě. Od desíti večer do šesti ráno. Jelikož jsem chlap, mám na starosti oddělení nápojů. Pivo, džusy a minerálky. Za jednu šichtu mi rukama projdou metráky zboží,“ popisuje Kovář svoje zaměstnání.

Noční má rozdělenou na tři části. „Do půlnoci udělám regály s pivem. To jde docela snadno. Ze skladu vyvezu celou paletu, kterou zasunu do regálu. Nahoru pak do kastlů zapíchám flašky. Etikety musí být do uličky. Zákazník je totiž asi podle našich šéfů slepej a kromě názvů pivovarů na přepravkách musí být vidět i druhy piv. Je to trochu jebačka, ale za ty roky to už mám tak nějak v ruce,“ říká Kovář. Poté, co má regály s pivem naplněné, pokračuje v doplňování balíků minerálek a vod. Po půlhodinové přestávce, při níž vypije kávu a vykouří čtyři cigarety, vyskládá do regálů džusy. „To už je většinou půl šesté a už se těším, až odsud vypadnu,“ popisuje.

Muž doplňuje nápoje šestým rokem. K noční směně ho donutila tíživá situace. Zadlužil se a z jednoho platu nebyl úvěry splácet. „Proto jsem si našel vedlejšku. Na čtyři noci v týdnu. Až dluhy poplatím, vykašlu se na to. Za těch šest let jsem totiž minimálně o deset roků zestárnul,“ zanaříká si doplňovač a s paletovým vozíkem míří z prodejny do skladu. Pro další náklad. Ráno totiž musí obchod vypadat jako stánek hojnosti. Překypující zbožím.

Psycholog za barem

Zatímco s uklízeči, třídiči tisku nebo nočními doplňovači, se většina lidí nepotká, profese barmana má opačný úděl. Host je jeho chlebodárce a v noci pracuje hlavně kvůli němu. Osm let čepuje pivo, nalévá drinky a míchá koktejly Jakub Herynek, barman z brněnského Absolut baru.

„Mám rád kontakt s lidmi, což mě u tohoto povolání drží. Jsem v obraze. Nemusím se ani dívat na zprávy, protože od hostů vím, co se venku děje,“ pochvaluje si Herynek noční život. A protože do barů chodí lidé různého ražení, je barman zčásti i psychologem. Občas se totiž objeví i takoví hosté, kteří mají splín. A tak si muž v černé vestě musí nejednou vyslechnout jejich trápení. „Do takových hostů není dobré lít alkohol horem spodem. Jde o to si povykládat, ale nezpůsobit mu bolehlav. Když mě ráno bude proklínat, nevrátí se. Univerzální věta vlastně na splín ani neexistuje,“ přemítá barman.

Přestože za Herynkovými zády stojí na poličkách desítky lahví nejrůznějšího alkoholu, jejich tvarům i obsahu odolává. „V práci nepiju. Musím mít nadhled. Samozřejmě, že mě hosté na panáka zvou, ale nedám si s nimi. Když jsem totiž střízlivý, mám v případě konfliktního hosta prostor k vyjednávání a nemusím hned použít sílu,“ vysvětluje a jedním dechem dodává, že se za svou barmanskou kariéru prát zatím nemusel.

Zbitý – lidově řečeno – však přichází domů. Většinou kolem čtvrté páté ráno. A zatímco se „jeho“ hosté svalí v tuto domu do postele, on usnout nemůže. „Jsem rozjetej a nabuzenej. Asi hodinu mi trvá, než se hodím do klidu. Podívám se na televizi a pak teprve usnu,“ přiznává Herynek, který by noční šichty za ty denní neměnil. Alespoň v blízké budoucnosti, protože se mu přes den dobře spí. „Až mi ale budou moje děti skákat ráno po hlavě, přijde čas na změnu. Do té doby bude noční mým nejmilejším zaměstnáním,“ uzavírá barman.