Když školám vládli soudruzi a masky

Cvičení v maskách, vyprávění o Sovětském svazu nebo dnes už zlidovělé Máma mele maso. Úsměvná i prolhaná absurdita ve školách zůstává v živé paměti i po dvaceti letech.

Je první zářijový den. Na dětech i rodičích je znát nejistota. Neví, co je ve velké škole čeká. Zástup prvňáčků se šikuje před budovou a soudružka učitelka si štrůdl vyděšených dětí odvádí do třídy. Na lavicích už čekají hromady pomůcek, tužky, guma, písmenka, sešity. Že je tenhle model povědomý. Aby ne. Za dvacet let se toho moc nezměnilo, přesto tu jsou znatelné rozdíly. „Hlavně mezi žáky a učiteli,“ vzpomíná bývalý kantor Josef Honzík.

„První den ve škole? Abych si na něj nepamatovala,“ vzpomíná Martina Janečková, která šla do první třídy v září roku 1988. „Držela jsem kamarádce místo v první lavici, ale nakonec ke mně posadili krátkozrakého nemluvu. To byl pro mě docela šok,“ říká. Ve vzpomínkách na totalitní školství nejde potlačit ani pár pohlavků, pro které někteří výtečníci nešli daleko.

„Já jsem zažil ve škole učitele, který nás káral za vlasy. Tehdy nebylo zvykem mít vyholenou hlavu jako v pozdějších letech, takže nebyl problém při políčku přijít i o pramínek vlasů,“ vzpomíná na svého třídního Martin Janda. „A stěžovat si doma? To bych dostal ještě další výprask,“ dodává.

Modré a červené trenýrky

Zásadní změnu prodělal během dvaceti let mimo jiné tělocvik. Dívky musely nosit modré trenýrky s gumičkami, chlapci klasické červené. Bez rozdílu pak museli všichni mít bílé tričko a cvičky, kterým se říkalo jarmily. „V tomhle jsem ještě nacvičoval na spartakiádu. Po vyučování, když šli všichni domů, jsme se sešli v tělocvičně, kde jsme za zvuku optimistické hudby z kotoučového magnetofonu nacvičovali sestavu. Když jsme probrali asi čtvrtinu knihy s obrázky cvičenců, bylo jasné, že další spartakiáda už nebude. A bylo po cvičení,“ podotýká Ivan Lešek. Změn doznalo i několik názvů škol. Masarykova základní škola v Klatovech se za bývalého režimu jmenovala III. devítiletá základní škola v Klatovech, v polovině osmdesátých let byla přejmenována na Základní školu u městských sadů. Až v roce 1990 se do názvu dostalo jméno prvního československého prezidenta. Naopak Integrovaná střední škola v Klatovech nesla název Střední odborné učiliště Čsl. tankistů.

S pytlíky na nohou

A co třeba cvičení CO, tedy civilní obrany? „To se nedá zapomenout. Ráno jsme přišli do školy s batůžky a v nich pláštěnku a igelitové pytlíky na ruce a nohy. Soudružka učitelka přinesla do třídy lahev s hypermanganem na vyčištění masek, ve kterých jsme pak šli ze třídy do krytu. Nakonec všechny třídy obešel soudruh ředitel, který se přišel podívat, jak rychle si nasadíme masky, když nám někdo u školy pustí plyn,“ směje se Martina Houdková.

„Já mám ještě doma slabikář. Máme mele maso – to si budu pamatovat navždy,“ dodává Jindřich Martínek. Ještě v druhé polovině osmdesátých let fungovaly pracovní soboty. Na to spousta lidí nevzpomíná s příliš velkým nadšením. Sloužily jako náhrada za volno, obvykle za státem uznaný svátek. „V pátek nám soudruh učitel oznámil, že jdeme druhý den do školy. Těšili jsme se na volný víkend, ale místo toho jsme v sobotu usedli do lavic a učili jsme se podle pátečního rozvrhu hodin,“ říká znechuceně Petr Kalanda. „Ale zažil jsem to jen dvakrát. Po revoluci to naštěstí zrušili,“ dodává. Především lidé, kteří zažili totalitu ve vyšších ročnících, si pamatují na výklad kapitalismu.

„Říkali nám, že za kapitalismu vládla pouze chudoba, lidé byli bez práce a bohatí nutili pracovat chudé za příšerných podmínek. V podstatě se to moc nelišilo od dnešního popisu otrokářské společnosti,“ vzpomíná Miroslav Frous. Na mimovyučovací aktivity asi nezapomene bývalý student klatovského gymnázia Jan Jirák, který dnes pracuje jako archivář v muzeu.

„Jeli jsme na lyžařský výcvik na Šumavu. Jenže u nás doma se zimní sporty moc nepěstovaly, takže jediné lyže, které jsem sehnal, byly z protektorátu. Tomu odpovídal hlavně design. Zatímco spolužáci měli na lyžích nápisy dnes už legendárních značek, já na nich měl hákové kříže a orlice. Profesor mě vyhodil ze sjezdovky a já seděl na lavičce u bufetu,“ směje se.