Kladno už pro sochařku není noclehárna | E15.cz

Kladno už pro sochařku není noclehárna

Kladno brala nejprve jako noclehárnu, ze které se utíká do Prahy. Teď by ho Dagmar Šubrtová za jiné město neměnila.

Divoká i vnímavá, rozhodná i přemýšlivá… Jednoduchá charakteristika na sochařku a výstavářku Hornického skanzenu Mayrau ve Vinařicích u Kladna Dagmar Šubrtovou neplatí. To, co ji vystihuje patrně nejvíc, je přívlastek lidská. „Je úžasné, co všechno se studenty na haldách dělá,“ obdivuje ji malířka Jitka Válová, která Šubrtovou vybrala do seriálu Sedm osobností města.
Právě haldy, doly, staré opuštěné hornické a hutnické budovy, místa, kde je prach i špína, Šubrtovou fascinují a inspirují nejvíc. Možná i proto, že pochází ze severočeského Duchcova, kde se také myslelo víc na uhlí než na lidi.
„Nechali tam kvůli uhelné sloji zbořit barokní kostel, aby následně zjistili, že tam nic není,“ posteskla si šestatřicetiletá sochařka.

„Vyváží“ studenty na kladenské haldy

O tom, čím bude, měla Dagmar Šubrtová jasno poměrně brzy. Ze základní školy odešla na Střední umělecko-průmyslovou školu sklářskou do Kamenického Šenova, kde si vybrala obor broušení skla. Studentská léta považuje za jedny z nejkrásnějších. „Byly jsme tam tři holky, které se chtěly dostat dál. Zůstávaly jsme ve škole i po výuce a pořád něco dělaly. Přitom jsme byly i rebelky. Pamatuji si, jak jsme jeden čas chodily do školy v teplákách nebo pořádaly různé akce. Bylo po revoluci, učitelé nám docela fandili,“ vzpomíná.
Už tehdy věděla, že u skla nevydrží, chtěla dělat z kamene. „Všechno, co se dělá ze skla, je na mne příliš krásné,“ vysvětluje. Ale díky němu se naučila různé průniky a průhledy, které v sochařině potřebuje.
Z Kamenického Šenova se přemístila do Prahy na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru sochařství ke Kurtu Gebauerovi. Dnes je tady asistentkou a studenty „vyváží“ z metropole právě na kladenské haldy.
Praha byla a je pro Dagmar Šubrtovou důležitá. Ještě před několika lety si nedovedla představit, že by mohla žít jinde. Zkoušela to například v Liberci, ale musela se vrátit. Pak se s manželem přestěhovali do Kladna a žili tu jako většina lidí, která ráno odjede do metropole za prací a vrací se pozdě večer nebo k ránu. „Trvalo asi tři roky, kdy jsem Kladno považovala skutečně za periferii Prahy. Neznala jsem ho. O víkendu jsme sice chodili na výlety, ale spíš na známá místa jako Budeč, Zákolany nebo Okoř,“ říká sochařka.
O Mayrovce v té době ještě nic netušila. Dostala se sem teprve tehdy, když ji kamarád upozornil, že tu zbylo šedesát obrovských pískovcových kvádrů, které skončí na skládce. „Fungovaly jako výztuž v bývalém dole v Jemníkách. Když jsem je viděla, věděla jsem, že je to úžasný materiál, který lze skvěle využít. Nejen pro mne,“ doplňuje Šubrtová.
Jenže město o sochy, které by z kvádrů mohly být, zájem nemělo.
Na vizi umělců slyšely až Ostravsko-karvinské doly, jimž skanzen Mayrau po uzavření všech uhelných šachet na Kladensku spadl do klína. V roce 2001 tak na Mayrovce vznikla z kvádrů například Hlava od Kurta Gebauera i sousoší Dagmar Šubrtové. Sama přizná- vá, že Mayrovka pro ni znamenala velký zlom právě v pohledu na Kladno. Její nohy procházely po místních haldách i opuštěném areálu bývalé Poldovky.

Bienále pomohlo oživit Poldovku

V roce 2005 se Kladno díky Šubrtové poprvé zapojilo do mezinárodního bienále Industriální stopy, jehož cílem je představit technické památky veřejnosti a upozornit na jejich nové využití. Poldovka i Mayrovka se tak na pár měsíců změnila ve velkou výstavní halu, koncertní sál, divadelní jeviště. A co je důležitější, staly se lokalitou, kam znovu začali chodit lidé.
„Do té chvíle byla Poldovka bolestným místem, kam lidé chodit nechtěli. Většina z nich tu desítky let těžce dřela a tak jí vadilo, jak to tu skupinky zlodějů rozkrádají, jak zničené jsou zdejší budovy. Když jsme se ale o zdejší místa začali zajímat, a dělat tu program, jakoby v nich minulost ožila v lepším světle,“ myslí si Šubrtová, která se netají tím, že práci bývalých horníků obdivuje.
S částí z nich v roli průvodců se potkává právě v Hornickém skanzenu Mayrau, kde má na starosti výstavy a propagaci.
„Co bych o ní řekl? Radši nic,“ říká vedoucí skanzenu Bořivoj Hasman trochu nabručeně, když se ho Šubrtová ptá, kam zmizely propagační knížky. „Dal jsem je do sklepa, provizorně,“ nakonec přiznává vedoucí skanzenu.
Když do skanzenu poprvé dorazili „její“ studenti, zamkli se v jedné z místností a nechtěli jít ven. „Působilo to tu na ně hodně depresivně. Je fakt, že se traduje, že železo z lidí odčerpává energii, a tady jste jím obklopeni. Když jsem tu delší dobu, cítím to,“ dodává sochařka, která si už nedovede představit žít jinde než právě v Kladně.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!