1. Parky místo památek
Novozélandská města jsou výjimečně vzdušná sídla, kde byste si šli ráno zaběhat snad i v případě, že vám sportování vůbec nic neříká. Pravda, k obdivování s bedekrem v ruce tu toho turista oproti Evropě příliš nenajde, ale pro místní (a nakonec vlastně i pro návštěvníky) jsou parky místo památek a pláže místo muzeí požehnáním. Přímo v centru metropole Jižního ostrova Christchurch, kde letošní zemětřesení srovnalo se zemí řadu budov včetně věže světoznámé katedrály, má pevné místo rozlehlý Hagley Park s pěstěnou (a zdarma přístupnou) botanickou zahradou na březích říčky Avon.
Spoustu parků najdete i na předměstí – v jedné z obytných čtvrtí například zrekultivovali na rozlehlou zelenou oázu s jezírky a okrasnými zahradami i bývalý kamenolom. Přírodním bohatstvím největšího novozélandského města Auckland na Severním ostrově jsou pro změnu pláže, ať už městské nebo ty na přilehlých ostrovech, kam vyplouvají přímo z centra pravidelné trajekty. Tady je ranní jogging na voňavém mořském vzduchu a víkendový piknik na pláži s trochou nadsázky společenskou povinností.
2. Pohodové papírování
Překvapivě snadné jsou na Novém Zélandu úřední úkony. A pokud si člověk přece neví rady, úředníci ho příslušným dokumentem takřka provedou za ruku. Ovšem zřídkakdy je to nutné. Jako konkrétní příklad nechť poslouží pořízení auta. Cestovatele potěší už fakt, že ojeté a vzhledem k mírným zimám zachovalé vozy lze v autoaukcích běžně koupit v ceně okolo dvou tisíc novozélandských dolarů (to je v přepočtu zhruba 30 tisíc korun neboli cena letenky z Evropy a zároveň zlomek ceny srovnatelného vozu v evropském bazaru). A teď to hlavní: převod na nového majitele je posléze už jen formalitou. Stačí totiž zajít na kteroukoli novozélandskou poštu… Pak už zbývá jen hlídat si termín vypršení technické způsobilosti vozu na štítku za čelním sklem.
3. Policie pomáhá a chrání
Na autech novozélandského policejního sboru nenajdete žádné reklamní heslo, policisté jsou tu vlídní i bez toho. Dokonce i když dostanete pokutu (nejspíš to bude za rychlost, na jejíž překročení jsou místní policisté opravdu hákliví), bude to s úsměvem. Možná vás překvapí, že policejní hlídka bude jednočlenná, ale to nikterak nesnižuje autoritu mužů zákona, spíš naopak. Pokoušet se strážníka umluvit, nebo se mu dokonce snažit něco podstrčit, není radno. Platit beztak nebudete na krajnici, nýbrž dostanete pokutový blok, který musíte před odletem ze země zajít zaplatit do banky. Setkání s policií je tu tak trochu loterie. Nás zastavil jeden strážník i proto, aby se prostě jen zeptal, zda je vše v pořádku a jak se nám v jeho zemi líbí… Žádné legitimování, žádné prohlížení auta. A pak nám s úsměvem pokynul k další cestě. Se stejným úsměvem, s jakým příště jiný strážník vytáhl nepopulární „speeding ticket“ neboli zmíněnou bankovní poukázku na nedobrovolný příspěvek z naší kapsy do novozélandského státního rozpočtu za příliš rychlou jízdu.
4. Srdeční domorodci
Až se na novozélandském venkově vypravíte na pivo, takřka jistě k vám během chvíle přijde domorodec a začne se vyptávat. Ovšem nikoli ve smyslu „Co tu chcete?!“ a „Proč jste tady?“, ale naopak „Jak se máte?“ a „Jak se vám tu líbí?“ Pro člověka z českého prostředí, kde cizáčtí vetřelci mezi podmračenými štamgasty jsou zřídkakdy vítáni, to představuje slušný kulturní šok. U protinožců budete ctěnými hosty, i kdybyste neuměli anglicky snad ani pozdravit. Překvapivě milým zážitkem je v téhle zemi dokonce i setkání s imigračním úředníkem na letišti – ano, to je ta osoba, bez jejíhož razítka v pase se na Nový Zéland nikdy nepodíváte. I když se zpáteční letenkou už po pár týdnech jsme logicky nepatřili mezi kandidáty černé práce, s chybami ve zmateně vyplněné příletové kartě by si nás v leckteré jiné zemi uměli podat i jinak než se shovívavým úsměvem…
5. Máme své farmáře
Tady je to s jídlem ještě v pořádku, napadne člověka při nakupování v novozélandském supermarketu. Zatímco doma je leckdy problém vybrat z hromady více či méně nahnilého či zplesnivělého ovoce ve „slevové akci“ poživatelné plody a pro český česnek si musíte kvůli záplavě nechutného čínského v obchodech zajet k babičce na venkov, novozélandská nabídka čerstvého zboží v oddělení ovoce a zeleniny je záviděníhodná. Zkažené odpadky si nedovolí vyložit na pult ani v obchodech nejlevnější sítě Pack’n’Save a drtivá většina čerstvých vitaminů je od lokálních zemědělců. Zato mnohem horší je to s nabídkou chleba. Třebaže se tu prodává až neuvěřitelná škála pekárenských značek, při bližším ohledání zjistíte, že jsou to všechno jen nakrájené plátky jako náplně do toustovačů postrádající barvu, vůni a bohužel i chuť. Najít tu poctivý bochník chleba si žádá pořádný kumšt.
6. Večeře nade vše
Z českého pohledu to vypadá, jako by se Novozélanďané s jídlem celý den odbývali, jen aby si mohli večer dopřát tradiční jehněčí či stále častěji kuřecí anebo třeba sladké hody. Večeře je pro místní hlavním jídlem dne, ale to neznamená, že musíte přes den hladovět. Jen se připravte na pár odlišností oproti Evropě. Leckoho tu patrně nepříjemně překvapí, že snídaně v ceně ubytování je na Novém Zélandu raritou, a to i v drahých hotelech. A teď dobrá zpráva: na první pohled neuvěřitelně vypadají polední nabídky suši v přepočtu za pár desetikorun. Suši bary se tu předhánějí v cenových akcích i v čerstvosti nabídky. Základním pravidlem je, že vám zručné Japonky rolují tenhle pokrm přímo před očima, což platí dokonce i u suši stánků v obchodních domech. U těch v Aucklandu bývá v polední nabídce denně jeden vybraný druh v přepočtu zhruba za 60 korun.
7. „Švýcarský“ pořádek
Be a tidy kiwi (= buď pořádný kiwi). Tuhle výzvu najdete nejen na spoustě treků v divočině, kde znamená povinnost odnést s sebou zpátky do civilizace opravdu veškeré odpadky, ale dokonce i na plastových taškách, do nichž zákazníkům jeden ze zdejších řetězců balí nákupy. Místní a většinou i turisté výzvu k udržování pořádku poctivě následují. Výsledkem je čistota srovnatelná s nejvypulírovanějšími státy světa, jako jsou Švýcarsko či Singapur.
Jak se tam dostat?
I nejkratší let z Prahy na Nový Zéland zabere okolo 30 hodin. Nejpohodlnější linku z Prahy do Aucklandu s jediným mezipřistáním v Soulu provozuje třikrát týdně Korean Air. Zpáteční letenku i s taxami lze pořídit od 30 tisíc korun. Čeští turisté při pobytu do tří měsíců nepotřebují víza.
Autor je spolupracovníkem časopisu Lidé a Země
