Krajina je v duši ženou, říká scénograf a malíř Jaroslav Malina
Rozhovor s Jaroslavem Malinou chutná jako plod v plné zralosti, jehož název umělec nese ve jménu. Ženu namaluje tak, že člověk vnímá její duši. Jeho návrhy scén jsou plnohodnotnými malířskými díly. Některá se právě vracejí z výstav v amerických galeriích. Zatímco autor, jak sám říká, žije v krásné izolaci přírody. Nedaleko Tábora v Chomoutově Lhotě. Paradox. Ale těch je v jeho životě plno.
Jednou jste řekl, že scénografie je pro vás vším a ničím.
Pracuju s maximální profesionalitou a nasazením, ale nejsem ochotný za to položit život. Jsou důležitější věci. Asi bych to neměl říkat moc nahlas, ale paradox také je, že mám hodně rád divadlo, ale mnohdy jsou mi dramatické hry bližší na papíře, než na jevišti.
Jak to myslíte?
Při vší úctě k dobrým hercům, scénografie pro mě byla hlavně boj s prostorem. Možnost vyjádřit téma dané autorem, najít vztahy a vytvořit dramatický prostor, mě vždycky fascinovalo.
Herce ale odmění na jevišti potlesk. Vy zůstáváte anonymní. Nemrzí vás to?
Jsem rád, že na jeviště nemusím. Nejsem v tomhle směru exhibicionista. Když se inscenace povede, beru divácký ohlas i tak trochu na sebe. Se vší skromností, výkony herců vymizí z paměti, ale scénografie zůstává zaznamenána v knihách, v galeriích. Běžím si tak vytrvale sám a ukazuje se, že čas začíná hrát pro mě.
Bývá obvyklé, že scénografovy návrhy jsou zároveň kvalitními obrazy?
Není. Myslím, že můj úspěch v Americe byl daný tím, že ze scénografů tam moc lidí kresbu neumí. Je jich pár, třeba Robert Wilson.
Žil jste za železnou oponou, ale ve světě byl tak žhavým zbožím, že vás dokázali vytáhnout i do zahraničí.
V roce 1969 jsem se na univerzitě v Tampere seznámil s profesorem Ericem Sinkkonenem. Vedl jsem tam semináře a měl také přednášky o moderní české scénografii. V roce 1982 mě Eric pozval do San Francisca. Ale ani tak to nebylo jednoduché. V prvním semestru byla současně i moje výstava. Je spojená s komickým momentem. Když jsem odletěl na přednášku do Long Beach, mezi tím někdo ukradl můj návrh scény. Po návratu už byl zase na místě. Divil jsem se, že je zarámovaný. Ukázalo se, že to byl posluchač. Chtěl návrh koupit, jenže mě nesehnal. Nechal však hloupou stopu. Ještě před tím, než se rozhodl ke krádeži, napsal v návštěvní knize adresu s tím, že má o obraz zájem. Když ho policie vypátrala, měl ho už v kovovém rámu. Mně jeho zájem spíš imponoval.
Ve Spojených státech amerických jste byl asi hodně oblíbený.
Před revolucí jsem tam měl ještě výstavu v Kansasu, dělal výpravu k Anouilhově Antigoně nebo studiovou inscenaci Domu Doni Bernardy. Po revoluci už cesty za oceán rychle přibývaly.
Ale přitáhla si vás i Itálie.
Třeba v Římě jsem dělal Rusalku. Intendant opery říkal, že měla větší úspěch, než slavná Pountneyho londýnská inscenace. Teatrolog Oscar Brockett ji zařadil do poslední encyklopedie Scéna od antiky po současnost. Příjemný kompliment.
Teď se vám vrací obrazy z výstav po Americe. Jste s nimi spojovaný jako malíř, nebo scénograf?
Výstavy byly pojaté jako ukázka propojení volné malby a scénografie. Kdežto konzervativnější Evropa spíš rozděluje. To je design, scénografie, volná malba nebo grafika. V Londýně vyšla publikace, ve které Tony Davis napsal, že neustálá vazba mezi volnou malbou a scénografií je mojí doménou. Podle knihy prý patřím mezi dvanáct nejvlivnějších scénografů.
Nebylo by lepší za totality emigrovat, když vám byl svět tak nakloněný?
Já bych to asi nedokázal. Není to sentiment a nejsem nacionalista. Sice kosmopolita, ale ne typ emigranta. Upoutala mě tady příroda, krajina, atmosféra. Samozřejmě jsem se bál, aby mě nevyšoupli třeba jako Pavla Kohouta.
Ale doba normalizace pro vás asi ideální nebyla?
Nepodepsal jsem antichartu, nebyl v partaji, neměl rudou knížku. Sice se o mě zajímala cizina, ale o to spíš se mi nevyhnuly výslechy. Neudělal jsem nic, za co bych se musel stydět. Naštěstí mě podpořila moje žena. Řekla, když myslíš, že antichartu podepsat nemůžeš, tak to nedělej a stála při mně. Poprvé se dostala se mnou přes hranice těsně před listopadem, když jsem jako scénograf dělal na dramatizaci Kafkova Procesu v prvním soukromém divadle v Leningradě. Neměla pas, a tak ji hodná paní na ministerstvu připsala na soupisku nějakého orchestru. Na Grossmanově dramatizaci Kafkova Procesu jsem dělal potom už ve veselejších časech roku 1992 v londýnském Young Vicku.
Jak se postoj k totalitě podepsal na angažmá?
Nechtěli mě zaměstnat v žádném pražském divadle. Všechno byly hlavně hostovačky, a tak jsem dělal třeba v Liberci, Zlíně, Ústí. Naštěstí jsem byl v roce 1968 od jara do prosince v Londýně. Při okupaci bych se určitě do něčeho namočil. Po návratu i v tom libereckém divadle nastoupil normalizační ředitel. Také nás prověřovali. Když nám dali otázku, jestli souhlasíme se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, odpověděl jsem, že je to v souladu se současnou politikou komunistického Československa.
A měl jste pravdu…
Jistě. Nemusel jsem se před sebou křivit a oni na mě nemohli. Byla to jejich politika, ne moje.
A proč jste emigroval do Chomoutovy Lhoty na Táborsku?
Žiju tady v krásné izolaci přírody, daleko od hluku a ruchu, od kterého si potřebuju odpočinout. Moji předci jsou z jižních Čech, takže jsem k této krajině vždycky tíhnul.
U malování máte vždy předobrazem ženu. Ať už se jedná o barokní kostel nebo vesnické stavení.
Pro mě je to i krajina, protože krajina je v duši ženou.
Jaroslav Malina
Narodil se 5. prosince 1937 v Praze. Studoval na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity, potom na katedře scénografie DAMU u Františka Tröstera, kde po revoluci vyučoval i rektoroval.
Přednášel na univerzitách v USA, Japonsku, Finsku a Velké Británii, kde získal čestný doktorát na Nottingham Trent Univerzity. Byl generálním komisařem Pražského Quadriennale.