Popelníky místo plátna. Lucie Jindrák Skřivánková ukázala ve Varech dílo z 1657 předmětů
- Lucie Jindrák Skřivánková představila v Karlových Varech novou instalaci pro projekt Svět bez kouře.
- Vznikala půl roku a využívá popelníky od lidí, kteří se rozhodli změnit svůj kuřácký návyk.
- Dílo ukazuje, jak se festival ve Varech stává vedle filmu také prostorem pro značky a současné umění.
Karlovarský filmový festival má letos vedle hvězd, premiér a společenských večírků i méně očekávaný výtvarný moment. V geodomu ve Dvořákových sadech, nedaleko hotelu Thermal, odhalila malířka a multidisciplinární umělkyně Lucie Jindrák Skřivánková novou objektovou instalaci vytvořenou ze starých popelníků. Dílo vzniklo pro projekt Svět bez kouře a bude k vidění po celou dobu festivalu až do 11. července, vždy od 11 do 20 hodin. Vstup je určený pouze dospělým.
Jubilejní 60. ročník karlovarského filmového festivalu se tak dočkal netradiční umělecké instalace. Skřivánkové dílo pracuje s autorským objektem, který má přitáhnout pozornost i mimo hlavní festivalové sály.
„Ten základní tvar objektu mě napadl hned. Jediné, co se vyvíjelo, byl podstavec, který hraje důležitou roli. Ten od začátku probíhal různými změnami, až došel do této konečné fáze,” popisuje Jindrák Skřivánková.
Instalace stojí na jednoduchém, ale vizuálně výrazném principu. Z předmětu, který byl dlouho spojený s cigaretami a domácími rituály kuřáků, se stává materiál pro dílo o proměně. Skřivánková použila 1657 popelníků, které jí lidé odevzdali na začátku roku. Některé v objektu zůstávají viditelné, jiné autorka rozdrtila, tavila nebo ukryla do hmoty instalace. Původně obyčejné předměty tak nepůsobí jako sbírka artefaktů, ale jako stavební prvek sochy.
„Popelníky byly hodně rozmanité i nevkusné. Některé jsou viditelné, jiné jsem destruovala a černé střepy z nich se objevují na spodním kameni,” doplňuje Jindrák Skřivánková.
Napětí, které doprovází změnu
Výsledek je na pomezí sochy, designového objektu a environmentální instalace. Spodní část tvoří tmavý a těžký základ, který připomíná zátěž starého návyku. Směrem vzhůru se hmota rozvolňuje, barevnost se zesvětluje a celý objekt se dostává k průsvitnějším vrstvám. V materiálu se střídá hrubost nadrcených střepů s hladšími a jemnějšími plochami. Dílo tak pracuje se stejným napětím, které doprovází samotnou změnu: touhou posunout se dál i odporem opustit komfortní zónu.
Pro Skřivánkovou jde o projekt, který se od její běžné tvorby liší především zadáním a materiálem. Umělkyně je známá hlavně jako malířka, zároveň ale dlouhodobě překračuje hranice závěsného obrazu. V její práci se objevují prostorové objekty, textil, světelné prvky, výrazné barvy i práce s recyklovanými nebo nalezenými materiály. V karlovarské instalaci se tento přístup potkává s komerčním zadáním a tématem, které se pohybuje mezi osobní zkušeností, společenskou debatou a firemní komunikací.
Brand experience
Autorka patří k výrazným jménům současné české výtvarné scény. Absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Michaela Rittsteina, vedle malby se věnuje také objektům, instalacím, murálům, mappingu nebo užitému umění. Její práce se objevily v galeriích v Česku i zahraničí a jsou zastoupené také v soukromých sbírkách. Ve Varech ale nevystupuje v klasickém galerijním rámci, nýbrž v prostředí festivalového brand experience.
Vznik jejího karlovarského díla trval přibližně šest měsíců. Nešlo jen o výtvarný návrh, ale také o technicky náročné hledání způsobu, jak s rozdílnými typy popelníků pracovat. Skleněné, reklamní, keramické nebo suvenýrové kusy se chovají odlišně a nedají se jednoduše sjednotit do jednoho materiálu. Skřivánková proto testovala, které části ponechat v původní podobě, které rozdrtit a které zakomponovat tak, aby nezmizel jejich původní význam.
Důležitý je i samotný kontext prezentace. Svět bez kouře je iniciativa společnosti Philip Morris, která se veřejně zaměřuje na komunikaci o škodlivosti cigaretového kouře a na bezdýmné výrobky. Ty ale samy o sobě nejsou bez rizika, obsahují návykový nikotin.
Skřivánková se v instalaci nesnaží téma vysvětlit doslovně. Spíše ho převádí do fyzické podoby: z černé hmoty, střepů a zbytků vzniká objekt, který se směrem vzhůru odlehčuje. Divák nemusí znát konkrétní příběhy lidí, kteří popelníky odevzdali. Stačí, že před sebou vidí materiál s jasnou minulostí a novým významem. V tom je práce s nalezeným předmětem nejsilnější. Nepředstírá, že minulost zmizela. Pouze ukazuje, že se s ní dá naložit jinak.
