V pražském Futuru vystoupí tuto středu v netradiční podobě belgický projekt Amenra. V netradiční proto, že fanoušci budou spíše zvyklí na syrové, hlučné desky a koncerty balancující na pomezí post-rockových a post-metalových žánrů, v Praze skupina představí svoji akustickou podobu. Více o ní hovořil zpěvák Colin H. van Eeckhout.
Jaké ohlasy s akustickými koncerty od fanoušků sklízíte?
Zatím překvapivě dobré. V jádru ale děláme to samé, co na našich „normálních“ koncertech. Hudba přichází z téhož místa, ze srdce, snažíme se do ní otisknout pocity z našeho každodenního života. V akustických skladbách je to jen jiná škála emocí.
Vaše studiové nahrávky jsou syrové, vyrůstají z produkce, jíž se běžně říká „hradba zvuku“. Je těžší do komorní stylizace převádět „vnější“ podobu, aranžmá skladeb nebo jejich emoční obsah?
Jen část koncertu je reinterpretací. Některé skladby nebylo možné znovu uchopit, proto většinu vystoupení tvoří nově napsané. Obtížnější je pochopitelně to druhé. Standardní koncerty nás nenutí vykročit z bezpečné zóny, přesně víme, kam až můžeme zajít, co všechno si můžeme dovolit. Ale ty akustické nás činí zranitelnými, znovu nás vystavují bdělému pohledu. Je to jiná, nová zkušenost: už se nemůžeš skrýt za kytarou, za show, jsi v daleko užším kontaktu s publikem, mluvíš s lidmi přímo, srdce se srdcem. Je to mnohem přímočařejší, otevřenější, osobnější.
Amenra již patří mezi zavedené kapely, přesto si stále nemůžete dovolit opustit běžné zaměstnání. Jak obtížné je skloubit rostoucí kapelu, angažmá v mnoha dalších projektech vašeho uměleckého kolektivu Church of Ra s regulérním zaměstnáním?
Je to čím dál obtížnější. Někdy si připadám, jako bych se v tom všem měl utopit, jsou chvíle, kdy se to už zdá neúnosné, neudržitelné. Znamená to přijímat čím dál více kompromisů. Obětovat čas na své blízké kupříkladu. Anebo se z turné vracet doslova oddělaný, klasické koncerty se stávají neuvěřitelně fyzicky vyčerpávajícími.
Ale zase je dobré, že naše dětí vidí příklad, jak si vytvářet a udržet rovnováhu. Na jedné straně „normální“ práci, na druhé pocit naplnění, že můžeme naplno dělat to, co nás baví. Ale také to, že k tomu potřebuješ zázemí, včetně finančního, k čemuž ta práce nutně napomáhá.
