Kouzlo výjimečných Beirut pomalu vyprchává
Bylo tak sladké podlehnout debutu Gulag Orkestar i dvojce The Flying Club Cup, které si mohutně nabíraly od Gorana Bregoviće, Bobana Markoviće a přitom oplývaly nevšední originalitou. Na aktuální trojce The Rip Tide (pokud tedy za řadovou desku nepovažujeme split EP March of the Zapotec/Holland z roku 2009) však kouzlo bohužel trochu vyprchává.
Condon, aby se vyhnul nebezpečí stagnace, se pustil do riskantní, ale nutné hry. Jak pozměnit výraz kapely, aby byl mezi jednotlivými nahrávkami znát jistý posun, a přitom nenarušit ojedinělé gró Beirut? The Rip Tide se však bohužel až moc odklání od tradičního zvuku. Ubylo balkánské tesknoty, francouzských, mexických vlivů, zato přibylo odkazů na příliš obvyklý a snadný retro pop osmdesátých let (viz skladby Vagabond, Santa Fe).
Pokud se na novince přece jenom náznak starší tvorby objeví, jedná se o nepříliš objevné opisování a omílání již slyšených nápadů a postupů. Celý progres se tak nejeví jako příliš šťastné rozhodnutí. Beirut se vzdávají kusu vlastní tváře (přičemž kapela na ní až doposud stavěla jako na hlavním stavebním kameni) a stále více zapadají do většinového mainstreamu. Byť se šmrncem alternativní skupiny.
Aby nebylo mýlky. The Rip Tide není špatné album. Vůbec. Zvláště v porovnání s obvyklou, tuctovou hudební tvorbou současných kapel. Obsahuje dostatek kvalitních, silných a výrazných skladeb, které znalce Condonovy tvorby bezpochyby potěší. Jen v porovnání s předchozími úžasnými deskami Gulag Orkestar a The Flying Club Cup signalizuje ubývající invenci a příliš snadnou sázku na již vyzkoušené modely a postupy. To ovšem nic nemění na tom, že autor těchto řádek se velmi těší na další vystoupení Beirut ve stověžaté
Praze.
Beirut: The Rip Tide
Vydavatel: Pompeii Records, 2011
Hodnocení: 60 %
