Velští Manic Street Preachers vydávají nové, třinácté studiové album opět po čtyřech letech.
Současnou terminologií by bylo možné svést nedozrálost novinky Resistance Is Futile velšských Manic Street Preachers na nějakou fiktivní evropskou směrnici pro hudebníky nad čtyřicet ukládající jim za povinnost na nových deskách z osmdesáti procent používat recyklované vlastní nápady.
Trio se k vrcholnému období z konce devadesátých let, kdy jej díky singlům jako A Design for Life nebo If You Tolerate This Your Children Will Be Next znal přinejmenším z rádia každý, snaží vrátit vědomě, záměrně a poněkud uměle.
Novinka totiž zůstala na půl cesty. Kromě vykrádání vlastního katalogu a rutinního zacházení s písničkami, které pohřbilo ty nápaditější, nabízí ponor spíše v textech. Zabývají se tématy identity, její ztráty, odtržením od kořenů, diskontinuitou. či přemazáváním paměti. A toto časté ohlížení do minulosti vyvolává kapelou tolik kýženou nostalgii, kterou tehdejší desky přetékaly.
Jenže hudebně jde spíše o nostalgii po nostalgii, o snahu především sám v sobě znovu vyvolat stejně intenzivní pocity jako tehdy. Dvě desítky let stará alba Everything Must Go z roku 1996 nebo o dva roky mladší This Is My Truth Tell Me Yours vyrůstaly ze šoku, jakým pro trio bylo zmizení dodnes nezvěstného kytaristy Richey Edwardse: vyplavilo nejistotu, prázdnotu a uvědomění pomíjivosti a křehkosti bytí.
Jenže v současnosti před námi stojí deska zralých padesátníků, kteří se sami v sobě snaží najít stejnou hloubku, stejně silné impulzy, tutéž naléhavost jako tehdy, ale dobře vědí, že už se jich znovu nemohou dotknout. Je do dobrá, poctivá popová deska − ale nic víc. Nic, co by překračovalo dobu slavné desky z druhé poloviny devadesátých let.
Autor je spolupracovníkem redakce
Manic Street Preachers: Resistance Is Futile
Vydal: Columbia
Délka: 48 minut
Hodnocení: 60 %
