Na pozadí bez patosu vyprávěného příběhu lze nahlédnout do mikrosvěta umělecké komunity New Yorku přelomu šedesátých a sedmdesátých let, avšak bez obvyklých mytologizujících nánosů. Hotel Chelsea, Andy Warhol, ikony generace beatniků a od té doby zřejmě neviděná provázanost mezi hudební, literární a výtvarnou scénou; řada jmen, která by sama o sobě mohla fungovat jako klíčová slova: Jimi Hendrix, Janis Joplin, Rolling Stones, Allen Ginsberg; a je to i ohlédnutí za dobou, kdy ještě umění bylo „skutečné“, plné ideálů, nezatížené snobstvím, komercí a přetvářkou.
Do této konstelace přibyla Patti Smith v roce 1967 s nejasným cílem, ale o to pevnějším odhodláním stát se umělkyní.
Byla nejprve malířkou a básnířkou, zpěvačkou se stala až o mnoho let později, řadou oklik a náhod. Cesty jejího partnera byly odlišné. Od počátku zůstal věrný malbě a fotografii, v kolážích plných symbolů však hledal především sebe sama, jakoby jeho později nalezenou homosexuální orientaci předurčovala striktní katolická výchova.
Knihu lze ale číst i jinak než jen jako fascinující výpověď o lidské blízkosti. Totiž jako doklad o americké každodennosti, po celá dvě desetiletí lemované pořadníky na práci, propouštěním a nejistotou. Jako vnímavý pozorovatel zachytila zpěvačka nejen proměny svého vnitřního světa, ale i tehdejší Ameriku. Skutečnou, hmatatelnou, zbavenou přikrášlujících nátěrů.
Literatura o rockových hvězdách je tradiční doménou vydavatelství Volvox Globator, nad některými jeho překlady zažili fanoušci nejednu horkou chvilku. Pražskému domu Dokořán proto patří poděkování nejen za výběr titulu – většina podobných bývá přinejmenším postradatelná – ale i za šťastnou redakci.
Patti Smith: Just Kids / Jsou to jen děti
Nakladatelství: Dokořán, 2011
Překlad: Jaroslav Riedel
Hodnocení: 80 %
Autor je spolupracovníkem redakce
