Ani herecké výkony nepatří k nejpůsobivějším, byť všichni zúčastnění se na své party plně soustředí a v rámci svých možností se snaží o co nejapelativnější divadlo. Vždyť Richard III. je jedno z nejkrutějších a nejpolitičtějších Shakespearových dramat, obraz samozvaného diktátora, který se neštítí ničeho, včetně vražd svých nejbližších, aby se dostal na trůn, kde pak zůstává sám a opuštěn.
Jiří Langmajer hraje od počátku Richarda III. jako – oproti inscenačním zvyklostem – vitálního mladíka, který je jen lehce poznamenán zraněním na noze a mírně zkřivenou páteří. Své texty podává jak nějaký nepříliš úspěšný rockový zpěvák či spíš sportovec před a v průběhu boje. Samolibě sedí na kamenném trůnu, který ale současně může být i náhrobkem či stavebním kamenem.
Inscenace se totiž odehrává na jakémsi poničeném hřbitově s řadou polorozpadlých náhrobků v pravé části scény před velkou – jakoby rozestavěnou – stěnou obehnanou železnou sítí, jež by každou chvíli mohla být dokončena v moderní dům. Evokuje tak pocit poničených – především židovských (královna nosí k náhrobkům místo květin kameny) – hřbitovů, jež musely ustoupit novodobým zástavbám.
Tyto asociace ale jen málo komunikují s děním a postavami hry. Na jevišti se promenují mladé vdovy (lady Anna Kláry Issové, královna Alžběta Simony Postlerové), zoufalé matky (královna Markéta Evy Salzmannové, vévodkyně z Yorku Radky Fidlerové) a různí vévodové, lordi a hrabata, v šelijak spřažení intrikáni, vrazi a válečníci. Jací jsou a v kterém okamžiku se jejich osudy i sny lámou, není – pokud divák nezná přesně předlohu – jasné.
Inscenace režiséra Huby působí trochu jako loutkové divadlo, kdy jsou postavy voděné po jevišti neviditelnými loutkáři. Nikdo z nich nejedná za sebe, nikdo není herecky uvolněný, svobodný. Vládne černá a rudá temnota a pouze Smrt jakožto vykoupení ze strastí světa se projevuje bílou (kostýmy se často v bílé proměňují).
Jen některé pasáže jsou – především díky charizmatu herců – autentičtější, emotivnější. Například důvěřivé jednání a později zavraždění vévody z Clarence George (Kamil Halbich), osamělost lady Anny Kláry Postlerové či vznešenost vévodkyně z Yorku Radky Fidlerové.
Možná režisér chtěl, aby postavy hry působily jako ne-osobnosti, jako soudobí everymanové, kteří se jen shodou okolností dostávají do vysokých pozic. Nicméně Richard III. nabízí daleko vrstevnatější svět, dramatičtější příběhy a napínavější situace, než jak se v režisérově úpravě prezentují na otevřeném jevišti Pražského hradu.
Autor je redaktorem Divadelních novin
