Řežisér Martin Páv: Příroda je chytřejší než my | E15.cz

Příroda je chytřejší než my, říká režisér Martin Páv, který na Broumovsku natočil film nejen o vlcích

Iva Přivřelová

Po divácky úspěšném dokumentu o životě na periferii Nairobi, Kibera: Příběh slumu, mladý český režisér Martin Páv odjel na Broumovsko, aby tam zkoumal reakce místních na nečekaný návrat vlků do přírody. Dokument Vlci na hranicích, který se chystá v příštím roce do kin a nyní na své dokončení sbírá příspěvky na Hithitu, nemá ovšem vyprávět jen o vlcích. Chce se podívat i na nálady rozdělené společnosti nebo vztah člověka k přírodě.

V jaké fázi jsou Vlci na hranicích nyní?

Finalizujeme střih. Do toho nám ještě do středy běží crowdfundigová kampaň, v níž vybíráme peníze na postprodukci. Během vzniku filmu narostly jeho tuzemské i mezinárodní ambice, chceme ho proto dokončit v co nejlepší kvalitě. Dokument stojí dost na vizuálu, na snímání broumovské krajiny, tak bychom ho potřebovali dodělat v dobrém postprodukčním studiu a nelepit to nějak na koleně.

Díky čemu filmu narostly ambice?

Účastnili jsme se s ním různých workshopů a tam jsme pocítili, že má mezinárodní potenciál. K návratu vlků totiž dochází všude v Evropě. My navíc netočíme přírodovědný film, ale spíš metaforu rozdělené společnosti, která reaguje na příchod něčeho nového a bojí se neznámého. Což je univerzální téma. Podstatnou vrstvu filmu tvoří i vztah člověka a přírody.

Jak konkrétně?

Většina medializace environmentálních problémů dnes spočívá v prezentaci vědeckých faktů a toho, jak je lidi nechtějí přijmout. Ale změna přístupu k přírodě prostupuje taky našimi hodnotami a myšlením. Náš film ukáže, jak si lidi vytvářejí nereálné problémy, a v důsledku toho přehlížejí ty reálné. Na Broumovsku se řeší pár smeček vlků, podstatnější je přitom hrozba sucha. Klademe otázky jako: Co vůbec chceme chránit? Kam chceme přírodu pustit? To hodně souvisí s naším přístupem k životu. S českou krajinou se dlouho dalo pěkně pracovat a plánovat. S vlkem do ní přichází element nepředvídatelnosti. Pokud chceme zrovnoprávnit vztah lidí a přírody, musíme se ho naučit přijmout.

Mluvil jste o rozdělené společnosti. Jak zobrazujete ve filmu toto téma?

Dohromady máme asi pět protagonistů, snažíme se rovnoměrně pokrýt situaci a pochopit a obhájit příběhy a motivace všech. Ukazujeme, jak společnost není schopná dosáhnout kompromisu. Zároveň se nezaměřujeme jen to, jak se ty dva tábory od sebe vzdalují, ale i jak se snaží mezi sebou stavět mosty. Byť za ty dva roky, co tam jezdíme, kompromis ještě nenašly, nálada mezi nimi je nyní už méně vyostřená. Spojuje je, že v té krajině žijí.

Je těžké nezaujmout v takové debatě vlastní postoj?

V tom mi pomáhá má všeobecná skepse z lidí. Podle mě je příroda chytřejší než my. Konflikt mezi zastánci a odpůrci vlků proto nahlížím jako by z hlediska přírody a když vidíte dva tábory, které se mezi sebou marně dohadují, je to trochu absurdní divadlo. Bude to film kritický k lidstvu.

Jaké máte s Vlky na hranicích plány?

Film by měl být hotový na jaře. Přihlašujeme ho na různé festivaly a záleží, jaký z nich nás vezme. V kinech bude premiéra v létě nebo na podzim. Byl bych moc rád, kdyby tam vyvolal debatu, která přesáhne otázku vlků, abychom si uvědomili, že environmentální problémy se dotýkají našeho nitra a hodnot. Zákony, které budou regulovat lidskou činnost a které jsou potřeba, budeme schopni přijmout až ve chvíli, kdy je nebudeme vnímat jako omezování naší svobody, ale jako projev nových společenských hodnot. Takových, že vše není jen o lidech a stejný význam má všechno živé kolem nás.

Věříte, že k tomu lidi dojdou?

Ne. Přesto se tím filmem snažíme ukázat naději. Například dva protagonisté, kteří stojí radikálně proti sobě v otázce vlků, společně řeší problém sucha. I náš film dává najevo, že až na nás klimatická krize dopadne, možná budeme schopní budovat mosty a řešit problémy.

Námět na novinku vám vnuknul jeden novinový článek o protestech farmářů proti vlkům. Hned jste věděl, že z něj může být film?

Okamžitě. Od začátku jsem taky tušil, že samotné vlky ve filmu moc neuvidíme. Věřím, že můj počáteční pocit z toho článku ve filmu je a lidi si ho z kina odnesou.

Jak se u situace, která se stále vyvíjí, rozhodnete, že ukončíte natáčení?

Do jisté míry nás do toho tlačí časový plán. Je taky důležité napsat si na začátku pomyslný scénář, i když ho pak neustále přepisujete. My natáčeli kolem sedmdesáti dní. Ve chvíli, kdy jsme si vytvořili ideu hledání naděje a řekli si, že nechceme další film, který jen potvrdí, že jsme polarizovaní a je to na prd, věděli jsme, že nemusíme čekat ještě na několik dalších konfliktů.

Jste s protagonisty svých dvou dokumentů stále v kontaktu?

Ano. Do Kibery bych rád jel následující rok i s filmem o ní. Stejně tak věřím, že Broumovsko se pro mě stalo dalším domovem v Čechách a budu tam pořád jezdit. S Vlky nás čeká asi roční distribuce a chtěl bych, aby se projekcí a debat účastnili i protagonisti filmu.

Studujete doktorát na Ústavu mezinárodních vztahů, kde se věnujete postkoloniální identitě slumů a měst zemí globálního jihu. To ovlivnila vaše zkušenost v Kibeře?

Už na magistru jsem studoval mezinárodní vztahy a zaujal mě obor postkoloniálních teorií, v diplomce jsem se věnoval Kibeře a jednomu proslulému slumu v Bombaji. Bavilo mě zkoumat mikrokosmos těch měst. Mají nastavené paradigma civilizovaného života a své slumy, kde žije reálně víc lidí, oficiálně ignorují a přistupují k nim kolonizátorsky.

Je snadné v Česku točit dokumenty se společenským přesahem?

Nevím, jestli jsme měli štěstí, nebo jsme se dokázali zrovna trefit do nálady, ale vždy nám vyšla podpora od fondu kinematografie a České televize. Na workshopech jsme pak získali mezinárodní kontakty a naučili jsme se filmy mezinárodně představovat a počítat i se zahraničním trhem.

Bylo natáčení na Broumovsku snazší než v Keni?

Dalo nám možnost jít hlouběji. V Kibeře jsme vytvářeli portrét místa. Kdybychom v Čechách natočili portrét Broumovska, bylo by to dobré tak do Toulavé kamery. U lokálního tématu je potřeba jít víc do hloubky, což je vlastně trochu smutné, že u filmů z tzv. třetího světa si vystačíme s portrétem. Na druhou stranu, v Kibeře jsme museli určitou dobou být, žili jsme tam i mimo natáčení. Na Broumovsko jsme jezdili jen točit. Takže socializace v prostředí tam paradoxně trvala déle než v Kibeře.

Čím si vysvětlujete divácký úspěch Kibery, která posbírala 115 tisícové publikum a diváckou cenu z festivalu Ji.hlava?

Ten film neklade extra divácké nároky. To byl i náš záměr, probudit u co nejvíc lidí příjemné pocity a silné emoce v rozporu s naším stereotypním obrázkem slumu a Afriky. Často litujeme její obyvatele, že to jsou chudáci, co si nedokážou pomoct, čímž zabíjíme veškerý jejich potenciál. Pak si myslím, že k úspěchu pomohlo exotické téma. U Vlků budou nároky na diváka asi větší, tempo pomalejší, hodně pracujeme s metaforami a zajímá mě, jestli je tam uvidí každý. Snad všem dojde, že když ve filmu nezahlédne vlky, jde v něm i o něco jiného než jen o ně.

Dokument o Kibeře projel řadu měst u nás i v zahraničí. Byly reakce všude podobné?

Nezáleželo ani tak na místě, názory byly všude podobné a převládalo pozitivní přijetí. Ale různilo se to podle druhu diváků. Někteří ve filmu viděli mikrokosmos slumu, labyrintu, kde se lidi ztrácí a vynořují, vnímali to jako metaforu a nevadilo jim, že se tam neřeší spousta dalších témat. A někteří tvrdili, že to je jen líbivý cestopis ve stylu Trabantů, což mě hodně štvalo. Řekl bych, že určití kriticky smýšlející diváci okamžitě shazují dílo, které nechce být složité, čitelný pro ně znamená nehodnotný. Často jsme taky naráželi na zpochybňování, jak si jako Čech dovoluju natočit něco o Africe a reprezentovat jejich realitu. Tenhle názor obvykle doprovázel komentář, že se jim film moc líbil, než zjistili, že ho točil někdo z Čech a začalo je to štvát. Přitom všude zmiňujeme, že dokument vznikal ve spolupráci s místními.

Na FAMU jste studoval na bakaláři hranou režii. Proč jste se pak rozhodl pro dokument?

Přijít s celovečerním hraným filmem je těžší, nejlépe to jde, když člověk ještě na škole natočí krátké filmy, které se dostanou na festivaly, aby pak u fondu měl s celovečerním scénářem šanci. Ale to nebyl jediný důvod. Aniž bych to plánoval, dostal jsem možnost natočit Kiberu a zajímalo mě to. Šlo o první dokument, který jsem v životě točil, a byla to velká škola, dva roky jsem se neustále učil. Vlky na hranicích jsme dělali ve stejném týmu a mohli je posunout výš. Dokumentární přemýšlení je specifické a mám pocit, že se do mě zarylo a baví mě. U dokumentu asi ani tolik nehrozí tvůrčí krize, témata člověk čerpá z vnějšku. Hraný film, aspoň podle výuky na FAMU, má být o osobních věcech a zkušenostech, které si člověk ve filmech řeší. Nedovedu si představit točit jen hrané věci. Ale z dokumentu vím, že fikce nemusí vypadat jen tak, jak se učí na FAMU, a cestu k ní si nechávám otevřenou.  

Autor: Iva Přivřelová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!