Kniha Německo páchá sebevraždu nepřetéká žádným radikalismem, ideologickou zarputilostí a již vůbec ne islamofobií. Naopak zcela věcně (byť poněkud školometsky a akademicky) pojmenovává aktuální a logické problémy evropského sociálního státu. Tedy konceptu, jenž na starém kontinentu v třicátých letech významně prosazoval Adolf Hitler a kterému momentálně v EU (snad) začíná zvonit hrana.
Pro čtenáře, jemuž kampaň vsugerovala tvrzení málem o druhém Mein Kampfu, je naopak překvapivé, k jak banálním, nekonfliktním a předvídatelným závěrům Sarrazin dochází. Lidé by měli zodpovídat sami za svůj osud a nevymlouvat se na nepřízeň společnosti. Být „obětí“ v sociálním státu se vyplácí. Pokud se škola přizpůsobuje nejhorším dětem, degenerují všichni žáci. Masivní sociální dávky vedou k pasivitě a zneužívání.
To, k čemu běžný člověk dospěje po minutovém přemýšlení, v kontextu sociálně demokratického uvažování o světě představuje významný posun vpřed. Již kvůli tomuto prozření (byť trvalo skoro 40 let) kovaného sociálního demokrata je třeba knize Německo páchá sebevraždu zatleskat.
Naopak poklepat na čelo si můžeme nad pohoršením levicových radikálů, pro něž je zachování nefunkčního sociálního státu výhodné. Pokud Sarrazina označují za islamofoba, rasistu nebo nacionalistu (multikulturní lůza na ulici v Kreuzbergu na Sarrazina dokonce nesmyslně hulákala „fašisto“), pak knihu buď nečetli, nepochopili anebo záměrně lžou.
Problémy s především muslimskými migranty (lepší označení je možná kolonisty) jsou pouhou jednou z podmnožin chybného uspořádání společnosti, která zaměstnaným bere a lemplům dává. Na druhé straně, díky podobnému hulákání si můžeme představit, v jak velkém marazmu fanatismu a předsudků se Německo již zase nachází. Sarrazin roli barometru sehrál na jedničku.
Thilo Sarrazin: Německo páchá sebevraždu
Nakladatelství: Academia, 2011
Překlad: František Štícha
Hodnocení: 60 %
