„Myslím, že člověk si musí podržet mládí do smrti, když chce dávat lidem radost a silný zážitek. Snažil jsem se, aby kousek mládí byl ve všech postavách, které jsem hrál, i když už stály třeba nad hrobem,“ říkával Pešek. Temperament a mrštnost si na divadelní prkna přinesl ze hřiště, původně totiž snil o kariéře fotbalisty. Jako dítě z komediantské rodiny byl však předurčen divadlu. Jeho dávným příbuzným byl národní buditel Václav Thám, divadlo hrála babička i rodiče.
Na jevišti se Ladislav Pech (narozen 4. října 1906), který rodné příjmení své matky zvolil, aby vystoupil ze stínu rodičů, poprvé objevil jako tříměsíční nemluvně v Pikové dámě. Poté hrál mnoho dětských postav, ke své nelibosti většinou dívčích. Při kočovném životě rodičů ale často střídal školy, což ho poznamenalo. „Ztratilo se pero. Jaképak vyšetřování, ukrad ho ten novej, ten komediant Pech,“ vzpomínal na ponižování ve škole Pešek v knize Tvář bez masky (1977).
Jako zbraň tehdy zvolil smích: „Přinutím je, aby se smáli. Sobě. Třída je hlediště, surovec je protihráč,“ rozhodl se kdysi chlapec, jemuž i v dospělosti blízcí říkali Lála. Mnohé vtipné kousky ze školních let pak Pešek použil jako Áda Čuřil či Vojtěch Kulík v oblíbených komediích Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše. V pozdějším věku se ve filmu objevil třeba jako chudý muzikant, který „s písničkou jde jako ptáček“, v pohádce Obušku, z pytle ven či jako kouzelný dědeček v komedii Já už budu hodný, dědečku!
V rodném Brně vystudoval Pešek konzervatoř, kde mu učitelkou byla i jeho maminka a krátce rovněž Leoš Janáček. Již ve čtvrtém ročníku byl angažován do Národní divadla v Brně. Brzy nato, v roce 1929, se Peškovi otevřely dveře pražské „Zlaté kapličky“, jíž zůstal věrný až do roku 1976, kdy sám odešel do důchodu. Poté vystupoval například v pražské Viole a v divadlech mimo Prahu.
Výraznou dělící čáru v Peškově životě představovala podle jeho slov postava Lišáka Pseudola, kterou nastudoval jako šestatřicetiletý se svým dlouholetým přítelem, divadelním režisérem Jiřím Frejkou. Stejně jako na ostatní role připravoval se i na tuto úlohu velmi houževnatě a vypiloval ji do nejmenších detailů. „Snad hraji za všechny lidi, kterým mocní ubližovali a kteří přesto svou chytrostí, životním elánem a vtipem uměli zvítězit nad brutální silou,“ shrnul své pocity z premiéry Lišáka Pseudola v roce 1942 Pešek, který byl tehdy jako manžel poloviční Židovky objektem sledování gestapa.
Krátce „po Pseudolovi“ přišel Frejka s prosbou, aby Pešek učil na pražské konzervatoři. Nebylo mu tehdy ještě ani 40 let, ale nabídku přijal. V roce 1945 byl herec také mezi prvními profesory nové Akademie múzických umění. „Jeho výchovné metody nás denně překvapovaly, jako když najednou otevřete všechna okna dokořán,“ vzpomněl na svého učitele z konzervatoře Vladimír Ráž.
Zatímco v profesní dráze slavil Pešek zasloužené úspěchy u diváků a většinou i u kritiky, ne příliš šťastně odstartoval kapitolu Ženy. První velká láska s herečkou Jiřinou Štěpničkovou zkrachovala snad na neslučitelnosti dvou velkých osobností. První manželství uzavřel ze soucitu se svou obdivovatelkou, která se podepisovala jako Divá Bára a která se kvůli němu pokusila o sebevraždu. A jelikož by nemohl žít „poznamenaný bez své viny“ celý život, oženil se s ní. Druhé manželství pak již bylo dobrovolné a narodila se z něj dcera Zuzana.
