Latinská Amerika je droga, která člověka chytí a už ho nepustí

Učarovala jí Latinská Amerika. Pavlína Springerová je přesvědčena o tom, že Evropská unie, a tedy i Česko, dělá chybu, když tento region přehlíží.

Obří mapu Jižní Ameriky v kanceláři Pavlíny Springerové v budově královéhradecké univerzity nelze přehlédnout. Když sedí za svým pracovním stolem, má ji neustále na očích. Vedoucí katedry politologie Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové stála u vzniku magisterského a doktorského studijního oboru zaměřeného na zkoumání Latinské Ameriky především z politického a historického hlediska.

„Existuje řada důvodů, proč by Evropané měli Latinské Americe věnovat větší pozornost. Ukazuje to i poslední ekonomická krize. Zatímco Evropa i Spojené státy mají problémy, země Latinské Ameriky až na výjimky stále rostou,“ říká pětatřicetiletá badatelka, která do Latinské Ameriky jezdí od roku 1999.

Jak byste toto území vymezila?

Zahrnuje oblasti, kde je úředním jazykem španělština, portugalština a francouzština. Tato oblast je na severu vymezena politickou hranicí Mexika a Spojených států a na jihu sahá až do Ohňové země. Geograficky a kulturně se tedy jedná o země Jižní a Střední Ameriky včetně karibských ostrovů.

Kdyby vás někdo na ulici oslovil, ať mu v několika větách představíte Latinskou Ameriku, co byste mu odpověděla?

Řeknu mu, že je to oblast, kam když se jednou člověk podívá, tak se tam musí vracet. Latinská Amerika je droga, která člověka chytí a nepustí. Existuje mylná představa, že je kvůli své historii, tedy především španělskému a portugalskému vlivu, homogenní. Naopak, jedná se o ohromné území, které je velmi rozmanité.

Co se vybaví tamním lidem při vyslovení Česká republika?

Českou republiku nebo spíše Československo si často spojují se strojírenskými výrobky a potravinářskými technologiemi, počínaje motocykly značky Jawa až po pivovarnictví. Vzhledem k silnému náboženskému založení je tam velmi známý také kult Pražského Jezulátka či Jana Nepomuckého.

Do Latinské Ameriky jezdíte více než deset let. Proměňoval se nějakým způsobem váš názor na tento region?

Určitě ano. Proměna a prohloubení poznání pro mě souvisí především s tím, že tato oblast je otevřená náruč, ve které je řada míst, kde si člověk i přes třeba původní nejistotu připadá opravdu pohodově. Začínala jsem tam jezdit jako batůžkář a při první návštěvě jsem příliš nevěděla, co od toho čekat. Měla jsem pod vlivem informací z médií a dalších oficiálních zdrojů docela obavy. Když jsem tam ale přijela, strach ze mě postupně spadl. Zjistila jsem, že na cizince za každým rohem nečíhá nebezpečí. Dodržování pravidel bezpečného cestování je ale nezbytné. Pokaždé, když tam jedu, tak mne láká spíše venkov a hory než velkoměsta, ve kterých je kriminalita. Během těch deseti cest, co jsem tam podnikla, nemám z hlediska bezpečnosti žádný zásadně negativní zážitek. Kterou oblast tam považujete za tu „pravou”? Vzhledem k tomu, že se specializuji na andskou oblast, tedy především na země jako jsou Bolívie, Peru či Ekvádor, tak je to pro mě drsná horská krajina And a podhůří, kde žijí zejména indiánská etnika Kečuů a Ajmarů. Indiáni tam denně bojují mnohdy s extrémními životními a přírodními podmínkami, někdy úspěšně a někdy prohrávají. Pro mě je to velice zajímavé, jak svůj těžký životní osud promítají i do svého postoje k politice. V některých oblastech možná právě proto mají živnou půdu radikální myšlenky a populismus. To je pro mne ta pravá a autentická Latinská Amerika.

Ovlivnila vás nějakým způsobem?

Určitě, a to v mnoha ohledech. Například pokaždé, když se odtamtud vrátím, připadám si vyrovnanější. Mám pocit, že nejen v Česku, ale v celé Evropě často neřešíme skutečné problémy, ale zabýváme se věcmi, které nejsou až tak podstatné pro náš život. Velmi často se vracím vyrovnanější i ve vztahu k času. Více si uvědomuji, že není třeba se hnát za vším a hned. I když to bude znít jako otřepaná fráze, je třeba si opakovaně uvědomovat, že máme obrovské štěstí, v jakých podmínkách žijeme, a měli bychom si toho vážit, protože většina obyvatel této planety takové štěstí nemá.

Pohled na politickou situaci v této oblasti je tento: země regionu směřují doleva, některé dokonce k populismu a tradiční geopolitický hráč v oblasti Spojené státy ztrácí vliv. Není to poněkud zjednodušující?

Svým způsobem ano. Podstatné je, aby se v jednotlivých zemích konaly pokud možno regulérní a demokratické volby. Což se v posledních dvou až třech dekádách poměrně daří. Ten vámi zmiňovaný pohled je daný do značné míry tím, že v letech 2005 a 2006 skutečně v mnoha zemích vyhrály levicové strany. Jenže v Latinské Americe není levice jako levice. První skupinou je takzvaná populistickonacionalistická levice, kterou představuje venezuelský prezident Hugo Chávez, a ta má skutečně tendence omezovat různými způsoby opozici. Druhou jsou ale levicové strany mnohdy západoevropského střihu, jako je tomu v Chile nebo v Brazílii. Pravicovou vládu má Mexiko či Kolumbie. Problém nevidím v tom, že vítězí levice. Nebezpečí pro region spatřuji v tom, aby neposílily radikální levicové režimy, jako je tomu v Bolívii či ve Venezuele.

A Spojené státy?

Pozici USA v regionu lze skutečně v současné době popsat jako jisté „zanedbávání“, což souvisí s několika faktory. Za prvé americká politika se změnila po nástupu Baraka Obamy, který prohlásil, že chce budovat vztahy s jednotlivými latinskoamerickými zeměmi na základě vzájemného respektu. Za druhé Spojené státy dnes řeší zejména intenzivní vnitropolitické problémy a připravují se na další volební klání. Ale přesto bych USA nepodceňovala, stále mají v oblasti vliv daný nejen geografickou blízkostí, ale i snahou zabraňovat obchodu s drogami a eskalaci bezpečnostních problémů.

Některé země Latinské Ameriky získávají v celosvětovém kontextu na významu. Spěje tato oblast k větší autonomii?

Ano, je to vidět ve snahách států po užší integraci. Od roku 1948 existuje mnohdy silně kritizovaná Organizace amerických států, která sdružuje všechny americké státy vyjma Kuby. Co je ale zajímavé, že před několika týdny Latinská Amerika založila jinou celoamerickou organizaci se zkratkou CELAC, a to bez účasti USA a Kanady. V této nové organizaci jsou všechny latinskoamerické a karibské státy, ať pravicové, či levicové. Je to tedy jednoznačná snaha zbavit se vlivu USA.

Nemění se Jižní Amerika v další mocenské světové centrum?

Podle mého soudu tam jsou takové snahy patrné. Zejména Brazílie, velmi dynamický stát i v celosvětovém kontextu, má na tomto regionálním posilování zájem. Je nepochybně lídrem Latinské Ameriky. V českých médiích je poněkud opomíjené, že se Brazílii podařilo u pobřeží objevit obrovská ložiska ropy a takřka přes noc se z dovozce rodí jeden z významných exportérů této strategické suroviny. Brazílie se mění doslova před očima a má obrovsky našlápnuto. Kromě toho je politicky dlouhodobě stabilním státem.

Čím by vývoj v posledních letech v této části světa mohl být pro Evropany inspirující?

Především ve snaze států více se integrovat. Mám pocit, že chápou lépe než my, že bez intenzivní spolupráce mezi zeměmi nejsou jednotlivé státy schopny čelit zájmům velmocí.

Věnuje Evropa Latinské Americe dostatečnou pozornost?

Evropa by přes všechny své problémy měla vzít na vědomí, že se za oceánem vyvíjí něco, co je potenciálně velmi zajímavé. Co se týče Česka, považuji za obrovskou chybu zavírání ambasád a chabou ekonomickou diplomacii. Ambasády jsme v posledních letech zavřeli i ve Venezuele, Kostarice či Kolumbii. Nemyslím, že tím stát ušetří. Když tam za sebou jednou zabouchneme dveře, tak se tam už jen tak nevrátíme.

Dotýká se nějakým způsobem tamní situace Evropské unie?

Ano, Latinská Amerika má vliv na Evropu v několika aspektech. Jedním z nejviditelnějších je ten, že pokud se Latinské Americe nebude ekonomicky dařit, tak to může znamenat zvýšený imigrační tlak na některé evropské státy, které však dnes mají spoustu problémů samy se sebou.

Vloni v říjnu jste byla pracovně na Kubě. Byl váš pobyt bez problémů?

Ano, naše skupina problémy neměla, ale naši kamarádi byli vyslýcháni. Nicméně po výslechu je pustili na svobodu. Situace tam stále není dobrá.

Očekáváte na Kubě změnu k lepšímu?

Vzhledem k tomu, že obyčejní Kubánci do přímého střetu s mocí pravděpodobně nepůjdou, tak bude pro zemi zásadní otázkou, co se bude dít, až bratři Castrové skončí. Uvědomme si, že oběma je přes osmdesát let. Komunistická strana Kuby ale nemá připravený plán na předání moci. Je tedy velkou neznámou, kdo nastoupí po ní a co se bude dít dál. Určitá, ale velmi nejistá šance na změnu existuje.

PAVLÍNA SPRINGEROVÁ

• Narodila se v roce 1977 v Hradci Králové.
• Je vedoucí katedry politologie Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové, je členkou kabinetu ibero-amerických studií FF UHK.
• Odborně se věnuje Latinské Americe se zaměřením na problematiku politických systémů andských zemí.
• Publikovala více než dvacet odborných statí, je spoluautorkou dvou monografií.