Legendární plastičtí lidé vyprod ali a dojali raškovickou hospodu

Hospoda hotelu Ondráš v Raškovicích, ve které bývá obvykle sotva pár hostů, je plná do posledního místa. Mnozí hosté mají kolem čtyřiceti nebo padesáti roků a dlouhé vlasy.
Na sobě mají většinou rifle nebo manšestráky, vytahané svetry, kožené bundy. Sem tam je mezi nimi někdo mladší. Jeden muž je nezvyklý výrazným tetováním, mladá žena vybočuje punkovým účesem. Dvojice místních přátel je převlečená za členy mysliveckého sdružení. Vypadá to jako střih do venkovské hospody o mnoho let zpátky. Přijeli Plastici.

Havířov vede Erik Bystroň

Výčep je v obležení. Snad nikdy tam nešlo pivo tak na odbyt jako dnes. Do Raškovic se sjíždějí lidé z celého kraje na koncert kapely, která si na jarním turné připomíná zemřelého Milana Hlavsu. V březnu by se dožil šedesáti let. Mezi bývalými ‚máničkami‘ z Ostravy, Frýdku-Místku, Havířova, Českého Těšína a dalších měst, které chodí stále dokola od stolu k výčepu a na záchod, prochází Vratislav Brabenec ve svetru s norským vzorem.
V sále bývalého kina se připravuje první předkapela. ‚Plastici‘ sedí u stolu u provizorní šatny, dávají si pivo, rum, čaj, jídlo. Občas je někdo z hostů přijde pozdravit, vyfotit, vzdát jim obdiv.
„Přijela se mnou půlka Havířova,“ hlásí Erik Bystroň, který nemůže v Raškovicích chybět. Bystroň je známý tím, že všechny zná a všude vždycky je, někdy i na dvou místech zároveň.
Příliv lidí z Havířova je velký především díky Jiřímu Kundelovi, který si před více než dvěma roky hotel Ondráš pronajal. Havířovský organizátor koncertů už za tu dobu do Raškovic pozval Visací zámek, Vladimíra Mišíka, Hudbu Praha, Abraxas a další hvězdy, které těšily lidi už v dobách komunistické normalizace. „Plastiky dělám už asi počtvrté. Jsem moc rád, že tady jsou,“ říká šestatřicetiletý Kundel. Nejen hosté, ale i zařízení hospody Ondráš připomíná svou strohostí doby socialismu.
Obsluha je však velmi svižná a přívětivý personál dokonce doplňuje toaletní papír na záchodech, na které je pořád fronta. Lidi, kteří se do Raškovic sjeli, vrací i prostředí koncertu do dob mládí. A jsou dojatí. „Připadám si jako bych se vrátil v čase o dvacet roků zpátky. Poznávám lidi, které jsem potkával kdysi na koncertech a zábavách. Všichni vypadáme nějak trapně stejně,“ směje se Milan Koběrský, který přijel z Valašského Meziříčí.

Skvělí muzikanti, stateční lidé

Autobusová doprava do Raškovic je velmi omezená, a tak většina lidí přijela auty. Místní, kterých je podle Kundela asi třetina, pěšky.
„Nemohl jsem tomu věřit, že Plastici přijedou do Raškovic. Dočetl jsem se o tom náhodou v místních novinách,“ říká nadšeně Tomáš z nedalekých Dobratic.
Přišel s kamarádem z Raškovic. „Kolikrát jsem si říkal, že musím na Plastiky někam vyjet. Teď jsou tady!“ říká. Při čekání lidé vzpomínají na to, jak ‚Plastiky‘ poslouchali za komunismu, na koncerty, které zažili.
U stolu, který obsadili lidé z Českého Těšína, je dlouhovlasý muž, který chodí o berlích. Sedí v hospodě už několik hodin. Pivo prokládá zelenou a je stále dojatější. „Je to tak skvělé, že vidím všechny ty lidi,“ říká muž. Každého se ptá, proč se mu Plastic People líbí a hlasitě uvažuje. „Skvělí muzikanti, stateční lidé,“ říká a souhlasně pokyvuje hlavou.
Když se konečně schyluje k vystoupení obdivované skupiny, objedná si horkou čokoládu a dvojité hranolky a koncert kvůli tomu skoro nestihne.
Kolem deváté večer se hospoda zavlní. Spousta lidí se zvedá od stolů a přesouvá se do velkého sálu, který dříve sloužil jen k vesnickým zábavám a plesům. Projde i Vratislav Brabenec, Jiří Kabeš a Josef Janíček. „Šli se vyčůrat, anebo budou hrát?“ dohaduje se parta z Českého Těšína. Většina lidí se ale hrne za nimi. „The Plastic People of the Universe vítá Raškovice,“ zdraví diváky Brabenec. Je tam kolem tří set lidí. Muzikanti chvíli řeší problémy se zvukem. Konečně začnou hrát. Janíček zpívá Půlnoční myš. „Není slyšet ságo!“ křičí někdo z diváků. Brabenec ho uklidňuje. „Neboj, ságo ještě uslyšíš,“ říká s úsměvem.
Muzikanti prokládají starší písničky novými. Brabenec hraje na saxofon, Kabeš na housle, Janíček na klávesy. Původní sestavu doplňuje kytarista Joe Karafiát, na basovou kytaru hraje Eva Turnová, za bicí soupravou je Jaroslav Kvasnička. Lidé se rychle dostávají do varu. Tančí, zpívají, křičí. Prožívají Elegie, Kanárka, Podivuhodného mandarina, Zácpu i písně z poslední desky Maska za maskou, kterou ‚Plastikům‘ pokřtil jejich přítel, bývalý prezident Václav Havel.

Kytice jmelí pro idoly generací

Během koncertu přichází k pódiu muž s velkou větví, na které vyrostla kytice jmelí. Nese ji obřadně jako monstranci. Málem skončí na Brabencově hlavě.
Po hodinovém koncertu nechtějí diváci muzikanty pustit pryč. Přidávají asi třikrát. Poslední jsou Muchomůrky bílé. Lidé jsou vzrušení, zůstávají v sále, i když muzikanti už balí. „Bylo to fakt dobré,“ prohlásí Kamil Typovský z Frýdku-Místku, když marně hledá jiná slova, kterými by vyjádřil nadšení. Oldřich Kleška z Českého Těšína obdivuje, že muzikanti nehráli jen osvědčené písničky, ale zahráli i nové věci. „Koupil jsem si poslední cédéčko. Málem jsme se porvali,“ říká Tomáš z Dobratic. ‚Plastici‘ prodají i trička, která s sebou přivezli. „Vždycky jsem takové tričko chtěl a konečně jsem si to splnil,“ říká šestnáctiletý chlapec, který přijel na koncert s otcem. Líbili se mu všichni, ale nejvíce ho okouzlila baskytaristka Eva Turnová. Michal Kocián je nadšený z kytaristy Karafiáta. „Je světový, špičkový,“ říká Kocián. Před rokem se vrátil z emigrace v Rakousku a od té doby už stihl třetí koncert skupiny. „Jsem z nich zmaštěný,“ dodává Kocián.