Byl jednou jeden doktor a jedna pohledná sestřička, kteří si navzájem padli do oka. Měli se rádi, vzali se, měli spolu děti a jejich život je bohatý na nejrůznější životní příběhy. Lidé podobnou story znají z televizních seriálů z lékařského prostředí. Velmi podobný příběh prožila i téměř osmašedesátiletá Hilda Vorlíčková, manželka o tři roky mladšího Jiřího Vorlíčka, významného brněnského lékaře a onkologa.
„Začátkem sedmdesátých let jsem pracovala jako sestra na chemoterapeutickém oddělení Onkologického ústavu v Brně. Jiří pracoval hned vedle. Byl lékař. A jak to tak chodí, zamilovali jsme se. Měli jsme – a stále ještě máme – nejeden společný koníček. Moderní umění a poslední dobou i golf,“ říká Vorlíčková, která je stále aktivní. Nyní se například zabývá kvalitou, bezpečnou péčí a akreditací zdravotnických zařízení.
Svatba později
I když se pár z nemocnice do sebe zakoukal, svatba nebyla hned. Vlastně ani do několika málo let, protože pro oba partnery to nebylo první manželství. „Začali jsme žít spolu a postavili domek v brněnských Kohoutovicích. Až potom jsme se vzali. Psal se rok 1981,“ vzpomíná Vorlíčková na počátek manželského vztahu. Podle toho papírového oslaví letos v prosinci třicáté výročí sňatku, tedy svatbu perlovou.
Podle lidových pověr je název svatby odvozený od toho, že je každá perla jedinečná a vzácná, stejně jako jsou i společně prožité roky krásným náhrdelníkem. Žena proto dostává od muže perlový šperk. Ale to se nechá Vorlíčková ještě překvapit.
V lékařském manželství je potřeba tolerance. Podle Vorlíčkové totiž čerpá z daleko větší podpory, než je tomu u manželství lékaře kupříkladu s prodavačkou. „Vím, že je to povolání velmi náročné na čas. A manžel musí cítit moji podporu. Oba časně ráno vstáváme a chodíme do práce. Už na pátou ráno. Doma se však o práci vůbec nebavíme,“ tvrdí Vorlíčková.
Žena byla svému muži dokonce pár let šéfovou. To když pracovala jako náměstkyně pro ošetřovatelskou péči v brněnské fakultní nemocnici. Nikdy však manželovi nenadržovala. Naopak. „Naše jednání bylo profesionální a korektní. Možná jsem na něj byla někdy tvrdší než na ostatní,“ přiznává Vorlíčková.
Šéf Masarykova onkologického ústavu je nejspíš skvělý manžel. Jeho žena o něm totiž hovoří jen v superlativech. „V sobotu a v neděli pravidelně připravuje snídani. Vždy se mě zeptá, co bych si přála. Do postele mi ji ale nenosí,“ žertuje Vorlíčková, která manžela uznává jako hlavu rodiny. Ona je ovšem tím tradičním krkem, který hlavou hýbá. „Žena zkrátka dosáhne všeho a dostane to, co chce,“ glosuje s úsměvem Vorlíčková.
Z prvních manželství obou partnerů se narodily dvě dcery. Jedna se vrhla na medicínu a původně se chtěla stát veterinářkou. Druhá pracuje v sociálních službách. Jiří a Hilda Vorlíčkovi jsou už také prarodiče. Této role se zhostili se vší láskou a vnoučata si užívají.
„Máme tři vnoučata a tradičně je každé léto bereme na dovolenou. Děti si odpočinou a my s nimi jezdíme nejen po České republice, ale i po Evropě. Přestože je nejstaršímu vnoučkovi už šestnáct let, pořád se mu dovolená s babičkou a dědečkem líbí,“ tvrdí Vorlíčková, která letos plánuje dovolenou v přímořském letovisku ve Španělsku.
Přestože je Jiří Vorlíček lékařská kapacita, přehnaně o svá vnoučata na dovolených nepečuje. A dokonce ani jeho manželka. „Nemáme doma ani aspirin. Nejdůležitější je, abychom na dovolenou měli dobré pojištění. To úplně stačí,“ odpovídá Vorlíčková na otázku, kdo má při pobytech s dětmi na starosti lékárničku či krabičku první pomoci.
