Zájezd strakonických pošťáků 17. listopadu 1989 vyjel na představení do Hudebního divadla v Karlíně. Diváci byli na svých místech, ale nic se nedělo. Když se zvedla opona, stáli na jevišti herci v civilu s kapesníky v ruce a překvapeným divákům popisovali krvavé potlačení poklidné studentské demonstrace.
Atmosféra v divadle napovídala tomu, že se vrací osmašedesátý rok a znovu zasáhnou tanky. Nikdo pořádně nevěděl, co se děje.
A nejistota trvala ještě hodně dlouho poté. Komunisté doufali, že se situace vrátí do původních kolejí. Ostatní se naopak báli, aby se tak nestalo.
Lidé začali vychutnávat pocit svobody, seznamovat se s významem slova demokracie a v euforii a s klíči v ruce pociťovat, že všichni chtějí to samé. Odstranění komunistického řízení státu.
Vzniklo Občanské fórum
Oficiální sdělovací prostředky o událostech v Praze mlčely. Lidé chytali informace z rádií. Výlohy některých obchodů byly polepené letáky přinášejícími zprávy o nejnovějším dění. Kdo z Písku nebo ze Strakonic chtěl být u toho, bral si v práci dovolenou a jel přímo do Prahy.
V obou městech se, tak jako všude, pořádaly mítinky, na které přijížděli studenti, pražští herci nebo známé osobnosti. Byly zaměřené hlavně proti totalitnímu režimu.
Ve městech mimo Prahu byl vývoj událostí poněkud klidnější. Přesto směřoval k založení nového politického nezávislého hnutí Občanského fóra. V Praze vzniklo dva dny po začátku revoluce, v Písku a Strakonicích o něco později.
V písecké kronice stojí: 19. listopadu 1989 se na budově divadla objevila výzva k protestním akcím a divadlo okresní výbor uzavřel. 21. listopadu se do Písku dostalo Provolání o ustavení Občanského fóra a na jeho základě lidé založili i písecké.
26. listopadu se tehdy ještě na Leninově náměstí konala první velká demonstrace a den nato se valná část občanů při generální stávce postavila za Občanské fórum. Krizové zasedání Okresního výboru KSČ odvolalo tajemníka strany a během následujících měsíců velké množství lidí odevzdalo svoje legitimace.
Pár dní po 17. listopadu se lidé začali scházet se svíčkami v ruce u píseckého divadla.
„Byli jsme tam dvakrát. U Palackého parku postávali soudruzi a pozorovali, co se tam děje. Venku ale byla zima, a tak nám farář Petr Chamrád otevřel faru a chodili jsme tam,“ vzpomíná Věnceslava Skřivánková.
20. listopadu přijeli studenti z Prahy a před píseckým masokombinátem vypovídali, co se v Praze dělo.
„Už ani nevím, proč mě zavolali na vrátnici. Venku stáli lidé a zaměstnanci masokombinátu. Poslouchali studenty. Můj tehdejší soudruh vedoucí mi zapsal do docházky, že jsem mezi dvanáctou a půl jednou opustila pracoviště. Takže jsem měla neomluvenou půlhodinu,“ říká Skřivánková.
Strakonické Občanské fórum založila skupinka asi padesáti lidí v průběhu prosince v hospodě Na Volyňské. Všichni tehdejší aktéři se shodují, že jeho duší a organizátorem tehdejších veřejných shromáždění byl architekt Jan Rampich.
Nebyli jsme jako oni
Ještě dlouhou dobu si komunisté drželi své pozice ve veřejných funkcích a v podnicích, i když padaly návrhy řešit jejich odchod radikálně a komunistickou stranu zrušit. Zvítězilo ale heslo Nejsme jako oni! Komunistů sice ubylo, ale komunistická strana oficiálně zakázaná nebyla.
„Když na první porevoluční výročí květnového osvobození republiky přijeli do Strakonic Američané a lidem se konečně přiznalo, kdo nás osvobodil, nikdo už nezapochyboval, že komunisté padnou,“ vzpomíná jeden z pamětníků.
Pak už vzaly události spád. 8. června 1990 byly první demokratické volby do Federálního shromáždění, 24. listopadu 1990 volby komunální.
