Deset dní po brutálním zásahu proti studentům na pražské Národní třídě spěchá v Liberci fotograf Milan Drahoňovský do ŽOSky (zkratka podniku Železniční opravny a strojírny).
Je mimořádný den. Na poledne je ohlášená dvouhodinová generální stávka a od liberecké ŽOSky se má vydat jeden z průvodů stávkujících.
Mladí protestovali
Drahoňovský chce všechno zachytit. Má to v popisu práce. Je totiž fotografem libereckých okresních novin Vpřed. Patří ke trojici mladých novinářů Vpředu, kteří před dvěma dny (25. listopadu 1989) přečetli na mítinku na náměstí prohlášení. „Naše noviny informují o událostech posledních dní záměrně pozdě a v rozporu s realitou,“ oznámili redaktoři.
Místo činu: Fruit bar
Když se teď s průvodem vrací po třídě 1. máje, míjí fotograf také provozovnu Fruit bar, obchod, který se specializuje na ovocné dorty. Za výlohou právě někdo lepí letáky s nápisy, že i Fruit bar se připojuje k dnešní generální stávce.
„Vůbec jsem toho muže za výlohou neznal. Že ho fotím, mu vůbec nevadilo. Hodně lidí se tehdy bálo, ale on ne. Pamatuji si, že byl rád, že dělá něco na podporu studentů,“ vzpomíná po dvaceti letech Milan Drahoňovský.
Pikantní na příběhu z fotografie je to, že oba muži se několik týdnů poté, co fotka vznikla, sešli v jedné redakci.Mužem na fotografii je totiž Miroslav Chmel, někdejší liberecký novinář a ironií osudu i cukrář. A dnes, v listopadu 2009, jednaosmdesátiletý důchodce, který vypadá pořád stejně jako před dvaceti lety.
Moc nechybělo a Milan Drahoňovský by ho tehdy asi vůbec nevyfotil. Fruit bar se totiž ke generální stávce málem nepřipojil. „Byl tam vedoucí, kterému šlo hlavně o kšeft a na to ostatní kašlal,“ vzpomíná Miroslav Chmel. Kvůli stávce se v provozovně dohadovali. „A pak jsme si přeci jen vymohli, že stávkovat budeme aspoň půl hodiny.“
1968: první problém
I když se Miroslav Chmel po válce vyučil cukrářem, nakonec se stal novinářem.
V šedesátých letech pracoval v severočeském Průboji i libereckém Vpředu. Po roce 1968, protože nepatřil mezi ty, kteří schvalovali vpád vojsk, mu psát zakázali. „Líto mi to nebylo, vždyť se z toho staly noviny pro komunisty. Do těch bych ani nechtěl psát.“
Nějakou dobu tak Miroslav Chmel aspoň vedl podnikový časopis v Textilaně. Do Fruit baru nastoupil v roce 1977. „Cukrařina tak pro mě byla jakási záchrana a útěk od politického dusna sedmdesátých a osmdesátých let,“ říká.
V redakci libereckého Vpředu se po sametové revoluci částečně vyměnila redakce. Vrátili se do ní ti, kteří po osmašedesátém psát nesměli. Nedlouho po převratu se redakci jako dopisovatel hlásí také Miroslav Chmel. Příběh z fotky se uzavírá. Z fotografa Drahoňovského a cukráře Chmela se stali kolegové.
