Lumpy vypátrají i díky kresbě. Trefit se do podoby je ale dřina

Redaktorka Sedmičky sestavovala policejní identikit. Předlohou jí byl místo lupiče vrchní komisař přerovské kriminálky.

Jak vzniká portrét lupiče, zloděje nebo násilníka, takzvaný identikit? Redaktorka Sedmičky si činnost všímavých svědků trestných činů vyzkoušela na vlastní kůži. S přerovským kriminalistou Alešem Černým, který identikity sestavuje, dávala dohromady portrét vrchního komisaře přerovské kriminálky Marka Nádvorníka. Sousloví „dávala dohromady“ je přesné, protože portrét se v počítačovém programu v doslova slepuje z jednotlivých částí obličeje.

„Někdy je horší sestavovat portrét toho, koho znáte roky, protože časem přestanete člověka vnímat,“ říká Černý, který je jedním ze tří kriminalistů, kteří v Přerově kreslí podobizny pachatelů. Ke kreslení identikitů vyjíždí občas i v noci. „Vesměs kreslím v pátek a v sobotu večer nebo v noci.

Volají nás, kdykoli je potřeba,“ říká kriminalista. Ještě, než redaktorka začne spolupracovat s počítačovým programem, upozorňuje Černý na několik „vychytávek“. Ne vždy je podle něj například výhoda, že se vytváří portrét hned po činu. Lidé si sice pachatele pamatují nejvíc, ale má to i nevýhodu. „Bývají z toho špatní, rozrušení. Nedávno tady byla paní a říkala, že by to raději skládala později. Výsledný portrét podle ní připomínal lupiče tak na padesát procent. Chytli jsme ho ale třetí den a docela se podobal tomu, co nakreslila,“ vypráví Černý.

Ročně přerovští policisté využívají několik desítek identikitů. „Když jsou záběry z bezpečnostních kamer, tak to není potřeba. A někdy to ani nejde. Zvláště starší lidé mají problém si vzpomenout, mnohdy vidí pachatele jen sekundy nebo ve tmě,“ vysvětluje Černý.

Sestavení identikitu trvá s někým půl hodiny, s někým dvě hodiny. „Na začátku se vždycky zeptám, jak dotyčný vypadal a poznačím si to, abych pak na konci mohl porovnat jejich prvotní popis s výsledkem. Nejčastěji lidé říkají, že byl normální, měl normální oči, normální nos. To je nejhorší. Někdy se ale zadaří a pachatel má nějaký výrazný znak – jizvu, pihu, tetování,“ říká policista.

Protáhnout, výš a níž

Přichází čas pro redaktorku. Se soustředěným výrazem začíná kreslit portrét vrchního komisaře. Policista ukazuje na obrazovce různé tvary obličejů od kulatých až po obdélníkové. Není to legrace.

K vybranému tvaru obličeje najednou nesedí brada. Volba tak padá na jinou. Až tady si člověk uvědomí, kolik druhů brad vlastně je.

Je čas přiřadit vlasy. V nabídce jsou normální vlasy, lysina, punk a skinhead. S vlasy komisaře není problém. Jsou tam, ale měly by být světlejší. „Jasně, není problém je zesvětlit,“ ukazuje Černý další z funkcí počítačového programu. Chvíli trvá, než se podaří najít správné umístění vlasů na hlavě.

„Trochu výš. Ne níž. Ještě výš. Tak je to správně,“ přichází úleva po chvíli dohadů.
Jde se na obočí. Rovné, obloukovité nebo lomené? Policista po výzvě kliká na obloukovité. Řídké, střední nebo husté? Střední vítězí. Je srostlé, vzdálené od sebe málo, středně nebo hodně? Zlatá střední cesta je opět ta správná volba. Alespoň pro začátek. Kdykoliv je totiž možné se vrátit a cokoliv poopravit.

„A co oči? Mají vnější koutek níž nebo výš nebo jsou rovné?“ ptá se policista. I na takové detaily program pamatuje, a to je největší oříšek. Oči, které se nejvíc podobají tvaru očí kriminalisty Marka Nádvorníka, totiž mají děsivý výraz. A policista má pořád svatou trpělivost.

„Jaký má nos?“ ptá se Černý. Po odpovědi, že normální, se začne smát. „Jak jsem říkal, to slyšíme často,“ vysvětluje policista. Výběr nosů je velký, od širokých po úzké. Ještě ho trošku protáhnout a je to. Podobné je to s ústy a ušima. Identikit je už skoro celý hotový. Trochu problém je jen vytvořit ještě pomocí programu vrásky. „Ty někdy doděláme ručně,“ říká policista.

Nabídka brýlí, knírů, vousů i čepic není nutné využívat. Vrchní komisař totiž nic takového nemá. Pohled do databáze ale ukazuje, že na výběr je třeba i policejní čepice nebo zakroucený knír, který je vidět už snad jen v prvorepublikových filmech nebo na starých obrazech.

„Na konci se každého svědka ptáme, na kolik procent odpovídá identikit portrétu pachatele,“ říká Černý. Redaktorka tipuje, že se strefila na čtyřicet procent. Výsledek je možná přece jenom o něco lepší. „Vrchní polovina obličeje odpovídá, spodní část moc ne,“ hodnotí později svůj portrét policejní komisař Nádvorník.