Znám rodiče, kteří svým dětem jiné hračky než ze dřeva nekoupili. V Nové Vsi v Horách je na české straně Krušných hor poslední továrna, kde pracují se dřevem a kde vznikají neživé postavičky. Například kuřáčků v nejrůznějších podobách od hokejisty po pohádkové postavičky.
Jednoho takového jsem si připomněla. Měl své místo ve vitríně a jen někdy ho rodiče provětrali a dovolili mu, aby si zakouřil. Pro mě to byl zážitek, jednak z linoucí se vůně, jednak z toho, že kouří.
Líbilo se mi to. Chtěla jsem si také zapálit, stačilo mi držet hořící cigaretu. Když se ze mě stala velká holka, začala jsem kouřit doopravdy. Letošek pro mě znamená třináctý rok bez cigarety. Začít bylo daleko snazší než přestat, což odnaučení kuřáci moc dobře vědí.
Už si přesně nepamatuji, odkud kouřící ježek pocházel. Tuším, že z NDR. „Západoněmeckou“ panenku, nikoli dřevěnou, která odříkávala české básničky, jsem jako dítě našla pod vánočním stromkem. Dlouhovlasá blondýnka měla na sobě černou kombinézu a vršek oživovaly žluté a červené proužky. Čudlík na pupíku ji uměl rozhovořit. Taková panenka, to bylo tehdy něco.
Už přes dvacet let je na pultech všeho dost, až příliš, panenky umějí i jiné věci než recitovat, lidé neprahnou po věcech z dovozu. Vracejí se k české tradici, kupují i dřevěné hračky. Sice málo, žádají je hlavně cizinci, ale kupují.
Podstatné je, že české tradice neupadají v zapomnění a drží se. Podobně jako slavné ústecké značky, tradiční výrobky. V době, kdy domácí trh zaplavuje sortiment Made in China, vcelku pochopitelné.
