Mají IQ přes 130. Lékařka i studenti, budoucí vědci

Život s vysokým IQ nemusí být vždycky jednodušší, shodují se zlínští členové "spolku chytrých", tedy české Mensy.

Lidé zapsaní v Mense studují, chodí do práce, mají rodiny.
Zdánlivě jsou stejní jako ostatní. Přesto se od většiny něčím liší. Třeba tím, že rádi a hravě luští různé rébusy. Nebo se domluví pěti jazyky.
Spojuje je cifra vyjadřující jejich takzvané IQ.
Musí být vyšší než 130.
Lékařka Petra Čamborová zjistila, že má IQ 140 zcela náhodně.
„Ve Zlíně organizovala Mensa před pěti lety testy, tak jsem to vyzkoušela.
Vyprovokovali mě kamarádi, jsem šla jsem tam spíše ze zvědavosti,“ popisuje Čamborová.
Vědu „porazil“ pacient Fakt, že patří mezi zlomek lidí s tak vysokou inteligencí, bere s nadhledem. „Nijak nevybočuju. Ve škole jsem sice byla jedničkářka a třeba s němčinou jsem neměla žádné problémy, ale nejsem žádný polyglot ani vědec. Sice jsem chvíli působila jako vědecký pracovník, ale nakonec zvítězil pacient,“ dodává Čamborová.
To další dva mladí členové Mensy ze Zlína rozhodně splňují všechny náležitosti, které si lidé u člověka s vysokým IQ představují. Dlouholetí přátelé a spolužáci Jan Česal a Alois Kozubík by okamžitě mohli nahradit hrdiny amerického sitcomu Teorie velkého třesku, komedie ze světa mladých fyziků, kteří se opakovaně potýkají s „běžným životem“. Trojka z výtvarky „Lidé v mém okolí měli podezření už delší dobu. Uměl jsem rychle číst, v první třídě jsem měl trojky z výtvarné a pracovní výchovy.
Jinak jsem se ale učil nadprůměrně,“ říká Kozubík, který má IQ 138. O jeho schopnostech dobře vypovídá jeho odpověď na otázku, kdy byl na testech Mensy. „Teď je to právě pět let, šest dní a dvě hodiny,“ reaguje bez přemýšlení devatenáctiletý devatenáctilestudent.
Jeho o rok mladší spolužák z otrokovické průmyslovky Jan Česal sice tak přesný nebyl, neve i on ale bere členství v Mense jako poctu. „Dlouho jsem se snažil zapadnout mezi většinovou společnost, a teprve díky Mense jsem pochopil, že to dělat nemusím. Že jsem prostě na jiné úrovni, tím ale nemyslím vyšší. Prostě jiné. Žije se mi s tím pocitem lépe,“ vysvětluje Česal, který už nyní aktivně spolupracuje s Akademií věd na programu Otevřená věda. „Jezdím do Prahy jednou měsíčně na stáž v oblasti termomechaniky,“ uvádí mladík.
Oba mají hodně společného. Po dokončení školy by nejraději pracovali na výzkumném pracovišti, nejlépe v zahraničí. Česala baví matematika a fyzika, Kozubíka zase biochemie a aplikovaná chemie. Vůbec nic jim neříká sport. „Ale zahájení olympijských her v Pekingu bylo dobré,“ poznamenává Česal.
Dívky je nezajímají Svérázný názor mají také na vztahy s dívkami. „Na komplexní společenské vazby mi nezbývá čas. Dívky neřešíme,“ říká Kozubík, jehož čeká letos maturita. Strach z ní nemá. „Jediným oříškem může být biochemie, tam se člověk musí spoustu věcí skutečně nabiflovat, protože nejdou odvodit podle logických souvislostí. Ale nějak to zvládnu,“ dodává středoškolák.
Všichni tři nositelé vysokého IQ se shodují na tom, že inteligence je jen jednou ze složek lidské osobnosti. „Já to jako něco výjimečného neberu,“ říká Čamborová.
Už v patnácti letech se na gymnáziu v Prostějově nechal se spolužáky otestovat i Tomáš Blumenstein. Výsledkem bylo číslo 168. Dnes je předsedou celé české Mensy. „Je to volená funkce, která s výsledným číslem nesouvisí,“ vysvětluje Blumenstein.
Stavební fakultu vystudoval s červeným diplomem. „Pamatuji Pana si ale, že jsem od jedné zkoušky vyletěl a dvakrát jsem nevzal trojku a šel radši na zkoušku znovu,“ říká jednatřicetiletý šéf Mensy.
Plánují společné akce Rozdíl mezi IQ 120 a 160 není podle Blumensteina na první pohled poznat. Projeví se jen při řešení konkrétních speciálních úloh.
„Jsou ale lidé, kteří i přes vysokou inteligenci netouží po akademické kariéře. Mezi členy máme kuchaře, pumpaře i dřevorubce. Přesto mezi nás zapadají a máme si co říct,“ zdůrazňuje Blumenstein.
Ve Zlíně je nyní kolem patnácti aktivních členů Mensy, vzájemně se však moc nestýkají. „Je to takové mrtvé,“ potvrzuje Kozubík. Plánuje však, že setkání členů zorganizuje.
„Možná ve spolupráci s hvězdárnou, kam pravidelně chodím na večery deskových her. Mensa organizuje i akce na celostátní úrovni, zatím jsme ale neměli čas se jich účastnit. Do budoucna však plánujeme, že na nějakou pojedeme,“ dodává Česal.
Čamborová na podobná setkání nemyslí. „Já jsem takový tichý člen Mensy. Ostatně, s dítětem toho času moc nezbývá,“ uzavírá lékařka.