Vzpomínky na chmelové a bramborové brigády, lyžařský výcvik, branné cvičení i třeba Spartakiádu, spojují lidi, kteří studovali v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Všichni se shodují, že na mimoškolních akcích si užili nejvíc zábavy.
„Moc si ani nepamatuji, co se dělo ve škole, jako spíš právě na lyžáky, kdy jsme utíkali za holkama na pokoj, tajně kouřili a popíjeli laciné víno a pak nám bylo zle. Byla to legrace, a díky takovým zážitkům jsme byli super kolektiv,“ říká Petr Hájek z Liberce.
Na branné kurzy nebo chmelové brigády nezapomínají ani učitelé. „Jednou jsem spočítal, že samotné vyučování mi zabralo jenom sedm měsíců, ostatní čas jsme trávili s třídou na lyžařských a sportovních výcvicích, brigádách, branných kurzech nebo na praxi ve fabrikách,“ říká Jiří Langer, bývalý učitel liberecké strojní průmyslové školy.
Pláštěnky a pytlíky
Informace, které se školáci dozvídali při branných kurzech, jsou dnes součástí vtipů. Dětem se například vštěpovalo, že si musí v případě výbuchu lehnout nohama směrem k jeho ohnisku. Musely ale také umět vyjmenovat vojenské školy v zemi, aby třeba právě studenti odborných škol věděli, kam v budoucnosti směřovat. Při cvičení se školáci učili třeba i rozebrat samopal. „Součástí branné výchovy byla i výuka první pomoci nebo orientace v terénu, to by myslím neuškodilo ani dnešním dětem, kdyby takové věci ovládaly,“ míní Langer. Hluboko do paměti se tehdejším školákům vryly i různé soutěže, mezi které patřil třeba Partyzánský samopal. „Museli jsme běhat lesem v maskách, házet granátem nebo šplhat po laně. Nejlepší ale byla cvičení, kdy jsme se navlékli do pláštěnky, na nohy a na ruce si navlékli igelitky a připevnili je gumičkami a s maskou na obličeji předstírali, že se bráníme chemickému útoku. Vypadali jsme jak banda bláznů,“ směje se při vzpomínce na školní cvičení Šárka Janáčková z Jablonce.
Nástěnky pod dohledem
Se školou byl neodmyslitelně spjat Pionýr. „Pionýrský vedoucí patřil pomalu k nejdůležitějším lidem ve škole,“ říká Jaroslava Hanzalová, která učila na základní škole téměř padesát let, z toho většinu v Jablonci nad Nisou. Pionýrský vedoucí hlídal třídní nástěnky, jestli jsou obměňovány s aktuálním politickým výročím. Podobně hlídaní byli učitelé i žáci například na manifestacích. „Vždycky jsme museli projít kolem tribun, abychom měli čárku,“ vzpomíná učitelka. Pionýrský vedoucí byl také velkým organizátorem akcí. Nezapomenutelné jsou sběry čehokoliv. „Sušili jsme doma kila pomerančové kůry, abychom ji mohli odnést do školy a vyhrát v soutěži. My to ale nikdy nebyli, protože nám kůra často zplesnivěla, když jsme ji nechali v igelitce v šatně nebo někde zastrčenou,“ říká Janáčková. Kromě sušené kůry se sbíral starý papír, kaštany a žaludy nebo bylinky.
Nekonečná školení
Své si užili i učitelé. „Schůze jsme měli i třikrát týdně. K tomu politická školení, cvičení CO a na konci roku nás čekaly ze všeho zkoušky, takže kolikrát musel člověk ještě doma večer v posteli studovat marxismus-leninismus,“ vzpomíná Hanzalová.
Učitelé museli trávit po vyučování další hodiny v práci na školeních všeho druhu. „Nejvíc si pamatuji školení civilní obrany, kdy přišel hasič, na tabuli kreslil schéma a učil nás, jak házet lopatami hrázičky, kdyby náhodou přišla velká voda,“ dodala učitelka.
