Matka všech vod ukryla dinosaury, stolová hora Roraima nabízí zážitek na celý život
Kdo vyšplhá při týdenním treku na nejslavnější stolovou horu světa Roraimu, vstoupí do jiného světa. Rozlehlé náhorní plato, po němž se lze toulat celé dny, má téměř pravěkou atmosféru. Ne náhodou hora inspirovala spisovatele Arthura Doyla k sepsání románu Ztracený svět.
Stolová hora v Jižní Americe, na které dosud žijí dinosauři, pterodaktylové a kterou obývají divocí opolidé. Takové místo vykreslil Arthur Conan Doyle ve svém dobrodružném románu Ztracený svět, který se zařadil k nejúspěšnějším počinům britského spisovatele. K fantazírování o přežívající pravěké oáze ho prý inspirovala stolová hora Roraima. A kdo na ni po náročné výpravě divočinou vystoupá, nebude se Doylovi divit.
Roraima stojí přesně v bodě, kde se střetávají hranice tří jihoamerických států: Guyany, Brazílie a Venezuely. Do posledně jmenované země spadá většina plochy hory. A z Venezuely se také podniká většina výprav. Roraima stojí v nejodlehlejším a lidupustém koutě země, daleko od všech společenských problémů. Okolní oblast, kde žije minimum obyvatel, se nazývá Guyanská vysočina. Pro představu, jak rozlehlá tahle pustá náhorní plošina je, může posloužit jako měřítko Česká republika. Ta by se na vysočinu vešla třináctkrát.
Roraima není jedinou místní stolovou horou. Podobných bizarních útvarů připomínajících opravdu stoly pro bohy jsou tu desítky. Zdejší indiáni Pemónové jim říkají Tepuis. Roraima patří s vrcholem ve výšce 2810 metrů k nejvyšším bodům vysočiny. Této hoře Pemónové někdy přezdívají „Matka všech vod“. Důvod je zřejmý. Pokud silněji prší, z hrany hory začnou padat desítky vodopádů.
Výprava do pravěku tu obvykle zabere týden. Dost času stojí už jenom dostat se do odlehlé oblasti po spektakulární silnici, která se z civilizovanějších oblastí na severu od města Cuidad Guayana klikatí stovky kilometrů divočinou až do pohraniční ztracené varty, městečka Santa Elena. Nedaleko odtud začíná pěší pouť k Roraimě. Část si lze sice ulehčit na korbě terénního vozu, přinejmenším finální kilometry na úpatí hory ale už musí každý šlapat pěkně po svých.
Bez místního průvodce se výprava nedoporučuje. Sice to vypadá, že tady se prostě člověk nemůže ztratit, ani kdyby chtěl. Roraima má jen na délku 14 kilometrů a je tedy tak velká, že je pořád zřetelně vidět kdesi na horizontu jako cíl, který nelze minout.
Jenomže právě protože je větší, než se z dálky zdá, není úplně snadné trefit na skalní římsu, která umožňuje vystoupat běžným turistickým způsobem na jinak izolovanou plošinu hory. Nehledě na to, že tu v trávě lze narazit na hada či pavouka, takže vandrovat na vlastní pěst prostě nemusí být pro neznalého návštěvníka úplně bezpečné.
Místního průvodce pak cestovatelé docení dvojnásob, když vystoupí na vrcholovou plošinu. Je to vlastně ucelený, izolovaný mikrosvět, který má vlastní pravidla. Plato má plochu 34 kilometrů čtverečních a lze se tady kupodivu také velice snadno ztratit. Tabule totiž není rovná, je tu spousta členitých skal, bizarních věžovitých útvarů, mokřadů a barevných jezírek. Hrana hory se rychle ztratí návštěvníkovi z očí a orientaci ještě dále ztěžuje, že Matku všech vod pravidelně zahalují mračna.
Vzniká tak atmosféra mlžného, snového světa, kde rostou endemické rostliny a žijí endemičtí živočichové, kteří se kvůli izolaci náhorní tabule nešíří do okolní krajiny. Některé zdejší druhy hmyzu, motýli, žabky nebo pavouci tu během evoluce doslova zčernali. Jednak je to ochrana proti silnému slunečnímu záření, kterému jsou dlouhodobě vystaveni, a díky barvě také dobře splývají se zdejším černým terénem. Typickými zástupci zdejších flóry jsou masožravé rostliny.
Indiánští průvodci svou Roraimu znají dokonale, takže vědí, co turistům ukázat a pod který bezpečný převis je v noci uložit. Klasickým místem, kam návštěvníky vodí, je trojmezí. Tedy bod, kde se přesně setkávají hranice tří států. Stačí jen udělat krok tam a zpátky: Jdu do Brazílie, jdu do Guyany. A hele, ono to opravdu funguje.
Průvodci také ukazují turistům skály, které mají zvláštní tvar. A je to pak jako všude na světě, kde jsou k vidění podivné kamenné útvary. Přicházejí hádanky, jak se která skála jmenuje: tamto bude asi Želva, tohle Delfín. A správně, tamhle to je Loď. Co asi jen tak nikdo neuhodne, je pojmenování nejvyšší vrcholové formace. Té se říká El Maverick a inspirace pro jméno tentokrát poměrně překvapí. Skála má připomínat tvar amerického auta ze sedmdesátých let Ford Maverick. Proč místním lidem přišla na mysl zrovna tahle spojitost, je jasnější tehdy, když průvodce vysvětlí, že tento model aut byl hojně vyráběn a užíván také ve Venezuele.
Kdo se dva tři dny toulá po vrcholu Roraimy, nakonec by i uvěřil, že se tu někde opravdu ještě schovává ten poslední dinosaurus. Jestli ano, tak ať skryt zůstane. Kouzlo Roraimy tkví mimo jiné právě v tom, že tu pořád ve vzduchu visí jakési neurčité, nikdy nerozluštěné tajemství.
