Na bolivijské tabuli Salar de Uyuni je všechno jinak. Surrealistická krajina zkresluje perspektivu a během dešťů se mění v jedno obrovské zrcadlo. Vyfotit tu lze s jistou mírou technické zdatnosti lidi chodící po vodě nebo ženu, která zašlápla svého manžela.
Žejdlík soli, věrtel soli, kopec soli, volá nadšeně Jan Werich ve slavné filmové pohádce. Existuje však místo na světě, kde se nachází deset miliard tun soli. A ty jsou rozprostřeny jako dokonale bílá tabule na ploše deseti a půl tisíce kilometrů čtverečních. Tak vypadá největší solná pláň světa Salar de Uyuni v nejodlehlejší části jižní Bolívie.
Kdysi tu bylo veliké jezero Minchín, a když vyschlo, na jeho dně zůstal tenhle zářící bílý přelud viditelný i z vesmíru. Magickou krajinu zasáhla turistika i těžba soli. Bolivijci ji kutají mnohdy velmi jednoduchým způsobem za použití lopat a seker. Ze soli tu dokonce postavili i několik malých ubikací pro cestovatele. V solném hotelu jsou z bělavých krystalů nejen podlahy, zdi a střechy, ale i vybavení jako židle nebo stoly. Tady se při večeři po slánce shánět netřeba.
Z bělavé pláně, která se táhne od obzoru k obzoru, přechází zrak. Je zdrojem různých optických hříček a cestovatel tu s trochou fantazie a technické zdatnosti dokáže nafotit velmi zvláštní snímky. Jednolitý bílý prostor bez měřítek zkresluje perspektivu, takže když si například dva lidé stoupnou dost daleko od sebe, vytvoří na fotce poměrně věrohodnou iluzi obra vedle trpaslíka.
Odtud je už jen krok k různým aranžovaným kompozicím. Například jak velká žena zašlapává botou svého mužíčka nebo jak kamarád lije miniaturnímu kolegovi shora proudem pivo do úst. Krajina Salar de Uyuni je ovšem natolik fotogenická sama o sobě, že už ji dál na snímku ozvláštňovat není zapotřebí. Bílá krusta září, sůl na zemi vytváří síť pravidelných mnohoúhelníků.
| Komu k pocitu, že se ocitl kdesi na konci světa, nestačí samotná solná pláň, toho definitivně přesvědčí hory, které se tyčí v jejím sousedství. Region leží v poměrně značné výšce tří a půl kilometru nad mořem a zdejší andské masivy se zvedají až k hranici šesti tisíců metrů. Mnohé z nich mají typický sopečný tvar. Cestovatel se může na jejich úpatí naložit do některých z mnoha bublajících horkých pramenů, které mají teplotu přes 30 stupňů. Na jih od solné pláně lze dohledat několik zvláštně barevných vodních ploch, které přidávají do měsíční krajiny překvapivě syté barvy. Voda v jezeru Laguna Colorada přechází od červeného až k oranžovému odstínu. Navíc tu lze vidět početnou kolonii plameňáků. Laguna Verde je zase zbarvena do temně zelené. Lidé v celém tomhle zapomenutém koutě světa nežijí trvale skoro žádní. Zato tu cestovatel téměř garantovaně dříve nebo později potká typické zvířecí nájemníky: lamy vikuně a velké nelétavé ptáky nandu. |
Na horizontu se zem plynule spojuje s oblohou, což vytváří opojný dojem neomezené svobody. Zvláštní pocit také pozorovatel zažívá, pokud oblast projíždí terénním vozem nebo na motorce.
Smysly hlásí rozporuplné vjemy. Tachometr i rachot motoru signalizují vysokou rychlost, ale očím se zdá, že se auto utopené v bílém nekonečnu skoro nehýbe. Hradba hor na horizontu se nepřibližuje a bližší měřítko po ruce není. V solném moři je sice několik „ostrovů“, tedy vyšších kopečků porostlých kaktusy, i ty se ale vůči jedoucímu vozu přibližují téměř neznatelně, skoro jako by se jim nechtělo.
Vrchol optických kouzel přichází v místech, kde solnou plošinu pokryje voda. Během deštivých dnů se může spojit v jednu velkou louži dokonce celá pláň. Vrstvu nějakých deseti dvaceti centimetrů vody ale dokážou terénní vozy celkem snadno překonávat, takže si lze dojet pro fotky, které vypadají jako z nějaké blažené nebeské dimenze.
Obloha a mraky se v hladině blyštivě zrcadlí, takže v tu chvíli už nebe obklopuje užaslého návštěvníka opravdu všude – nahoře, dole, na obzoru. Tenký vodní sloupec navíc skýtá další příležitost pro efektní snímky. Pokud se jím někdo brouzdá, vypadá to, jako by chodil po hladině jezera. A zrovna tak tu mohou „jezdit po vodě“ celá auta.
Sjízdnější je ale Salar de Uyuni samozřejmě v době, kdy je sucho. Kdo si pohodlnou trasu příliš vybírat nemůže, to jsou závodníci automobilového závodu Rallye Dakar. Jeho jihoamerická trasa v posledních letech k velké hrdosti Bolivijců křižovala mimo jiné i oblast Uyuni. Podstatně menší radost z toho mají milovníci přírody, protože závod dává stejně jako rostoucí turismus oblasti pořádně zabrat.
Stopy tu zanechává také těžba surovin, například lithia. Uchovat křehkou krásu Salar de Uyuni má ale i pro ekonomiku zásadní význam, protože největší finanční přínos může oblasti přinášet právě rozvoj ohleduplné turistiky. Pro Bolivijce se tak v této krajině beze zbytku dočkal naplnění poznatek Boženy Němcové: Sůl nad zlato.
